Strašidlo cantervillské jako pohádka o netradičním přátelství nevyděsí, ale zahřeje

Na plátnech ožívá slavná povídka Oscara Wildea s osobitým humorem. Strašidlo cantervillské se dočkalo již několika filmových převyprávění, z nichž nejpamátnější je to hrané z roku 1944. Tentokrát je to vůbec poprvé, kdy se dočkalo podoby celovečerního animovaného filmu. Ten soutěžil na letošním ročníku největšího festivalu animovaných snímků na světě ve francouzském Annecy. Za animací stojí indické studio Toonz Animation, z jehož portfolia se do tuzemské distribuce nedostalo téměř nic. Jejich televizní i filmová tvorba se převážně zaměřuje na fantaskní náměty pro mládež. Celkově se jedná o koprodukci několika studií s původním britským zněním.

Představuje známý příběh americké rodiny, která kupuje staré anglické sídlo, v němž více než 300 let straší duch sira Simona de Canterville, jenž údajně zavraždil svou tehdejší lásku. Pragmatická moderní rodina, jejíž otec se upíná k vědě a především k elektřině, se ducha neděsí a dříve vážená a hrůzu budící entita se mění v nadbytečnou a vysmívanou. Pochopení postupně nalézá u dospívající dívky Virginie, které se svěří se svým tragickým příběhem, načež mladá žena nachází zalíbení v anglickém šlechtici, jehož rod cantervillský duch nesnáší.

Snímek se úzce drží literární předlohy a nesnaží se o modernizaci. Většinu prvků však romantizuje, zjemňuje a uzpůsobuje mladšímu publiku. Z díla mizí satirická rovina, kdy Wilde reflektoval odlišnou povahu Britů a Američanů. Na začátku sice vidíme drobné náznaky, postupně se však vytrácejí a střet kultur nijak tematizovaný není. Předloha svým způsobem paroduje hororový a duchařský žánr. To ve filmu také nenalezneme, duch je naopak mnohem víc polidštěný. I přes dílčí odchylky, kdy se jednotlivé podzápletky drobně liší, se jedná o vcelku didaktickou adaptaci.

Původně satirickou povídku přetváří do fantaskního tvaru s pohádkovým nádechem. Do popředí mnohem víc vystupuje Virginie a budovaný vztah s duchem je těžištěm snímku. Prohlubující se přátelství je dynamicky odvyprávěné a i přes jistou schematičnost funguje uvěřitelně. Není ideální, má i své trhliny a impulzivní dvojice se často handrkuje. Zároveň oba navzájem ovlivňují svůj pohled na svět a nacházejí v sobě lidskost a empatii. To se však nedá říct o vztahu Virginie s tamním vévodou, jeho výstavba je značně opomenutá.

Děsivé elementy vidíme jen zřídka a strach pociťujeme především z obavy o osudy postav, když v závěru s personifikovanou smrtí bojují o svůj všední i posmrtný život. Atmosféra je naplno věnovaná neobvyklému přátelství, díky jehož síle je pak Virginino setkání se smrtí a poznávání hloubky lidské duše funkčnější. Skutečně děsivá je ona personifikovaná smrt, která má lidskou podobu. Je znepokojující svým chováním a chladností, což vytváří kontrast mezi ní a poťouchlým duchem.

Z filmu je již na první pohled poznat nižší rozpočet, odrážející se především v občas kostrbaté plynulosti pohybu postav, vykreslení detailů či obrysů. Je škoda, že tvůrci s finančními limity nepracovali inovativněji a že se drží především tendenčního pseudorealistického stylu. Technické nedostatky kompenzují výtvarnými kontrasty a prací s kulisami i barevnou paletou. Každá z postav má pak kostým, trefně dokreslující jejich povahu.

Dočkáme se i stylizovaných vsuvek, kdy vyprávění sira Simona přechází do odlišného stylu animace asociujícího vystouplé kresby leporela. Až surreálná pasáž pak v jednom momentě zpřítomňuje jeho paranoiu, nejistotu a ztrátu motivace, protože čas jeho přítomnosti ve světě lidí se chýlí ke konci. Obdobných pasáží se již nedočkáme a jsme odkázaní na konvenční průměrnou 3D počítačovou animaci, jež svůj potenciál skutečně nevyužívá. Prostor pro imaginaci hledáme většinu stopáže marně.

Titul je maximálně přístupný dětskému publiku, přesto se však nebojí určité drsnosti, jíž dominuje závěrečný šermířský souboj, s chytlavou dynamikou, situačními zvraty i interakcí s prostředím. Břitkost britského humoru a chytlavé slovní obraty se přenáší i sem. Verbální výměny jsou plynulé a každá z postav má svůj specifický styl vyjadřování, přičemž slovní přestřelky vytváří podnětnou dynamiku. Sir Simon pak cituje shakespearovské pasáže a jeho celkové vyobrazení představuje funkční anachronismus.

Na Strašilo cantervillské by se zkrátka dala uplatnit floskule „nenadchne, neurazí“. Wildeovu předlohu uzpůsobuje pohádkově laděnému narativu, a ačkoli upozaďuje satirický nádech, vyzdvihuje postavu Virginie a vykresluje její nepravděpodobné přátelství s duchem. Je však pravděpodobné, že po zhlédnutí se vám snímek velmi rychle vytratí z paměti. Jako čistě zábavný příběh pro mladší však funguje. Jedná se o dobré první seznámení s klasickým příběhem dekadentního velikána, jehož skutečná síla však v tomto případě zůstává vepsaná do stránek knihy.

Podívejte se na žebříček nejlepších pohádek a animovaných filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.