Nejepičtější Kurosawův film. Ran zrcadlí režisérovo období na hraně sebevraždy

I když Kurosawovy filmy oživovaly hlavně japonskou historii, tamní divadelní tradice a také sociální či politické slabiny vždy podávaly rovněž vnitřní konflikt hrdinů a antihrdinů známý ze západní literatury a společnosti. Konkrétně Shakespeara sice režisér před produkcí Ran adaptoval pouze dvakrát (Krvavý trůn z roku 1957 a Zlý chlap spí dobře z roku 1960), ale jeho dvorní herec Toširó Mifune ztvárňoval lstivé postavy procházející morálním konfliktem v mnoha režisérových filmech.

Ran spojuje dvě v podstatě nezávislé inspirace. Oficiálním divadelním zdrojem je Shakespearův Král Lear, v němž titulní vládce pošetile rozdělí své království mezi dvě ze tří dcer. Kurosawa zasadil příběh do období Sengoku, kdy v průběhu 15. a 16. století v Japonsku takřka nepřetržitě probíhaly občanské války a další krvavé bitvy mezi vládnoucími rody. Na mysli měl hlavně činy válečníka a mocného feudála Mori Motonariho, jenž svou zemi rovněž rozpůlil mezi dva syny a třetího poslal do vyhnanství.

Snímek pojednává o zestárlém feudálovi Hidetorovi (Tatsuya Nakadai), jenž si coby velký válečník v krvavých bojích vydobil obrovské území, které spravuje ze tří zámků. Půdu se rozhodne předat svým třem synům Tarovi (Akira Terao), Jirovi (Jinpachi Nezu) a Saburovi (Daisuke Ryu). Saburo, jenž dostane až třetí a nejméně prestižní zámek, však otce před radou starších urazí a musí i se svými jednotkami do vyhnanství. Zbývající synové se proti Hidetorovi spiknou a dochází k brutálnímu konfliktu, v němž zůstane málokdo ušetřený.

Válka o Hidetorovo území je v režisérově podání chaotická, strhující i zvláštně odosobněná podívaná. Samotné bitevní scény, kdy vojska znesvářených bratří napadají opevněné zámky, Kurosawa snímá převážně ve statických širokoúhlých záběrech, v nichž se neklade důraz na detaily a určité postavy, nýbrž na všudypřítomné bezhlavé násilí a smrt. Režisér natáčel na tři kamery souběžně s využitím různých objektivů, přičemž výsledné inscenace s lehce nečitelnými zadními plány a všudypřítomným kouřem dílem odráží také Kurosawův, potažmo Hidetorův oslabený zrak a tragické nahlížení zobrazovaných událostí.

Ve vrcholné akční sekvenci ostatně pološílený bývalý vládce a krutý válečník s rozježenými vlasy a hrůzou vypoulenýma očima prochází zuřící bitvou. Hercův make-up bílý jako smrt a výrazné grimasy odkazují ke stylizovanému herectví v japonské divadelní tradici Noh, která existuje od 14. století. Hidetorovo propadnutí šílenství poté, co skončí jen s několika věrnými pobočníky (nejvěrnější z nich je dvorní šašek), má místy až komické rozměry.

V prvé řadě však odráží ztrátu morálního přesvědčení tváří v tvář blížící se smrti a také hříšné minulosti, která se stařešinovi takřka vysmívá. Útočiště ostatně nalezne v domě obývaném slepým mužem, jemuž dobyvatel Hidetora kdysi vydloubl obě oči. Dřívějšího krutovládce zároveň dohání vize jeho nevinných obětí a jeho smrti si přeje také Lady Kaede, manželka nejstaršího syna Tara, jejíž rodinu Hidetoro dříve vyvraždil a osvojil si její území.

Trauma a neustálý koloběh násilí pramenící v minulosti koresponduje s Kurosawovým životem. Nejenže se mu v 70. letech nedařilo pracovat (ačkoli natočil dvě mistrovská díla Dode’s-Ka Den a Děrsu Uzala) a podřezal si žíly, ale tragédie jej stíhaly i během výroby flmu Ran. Otiskl je do postavy Hidetory, jenž má rovněž „nejlepší“ léta za sebou.

A který také hluboce truchlí nad ztrátou synů, s nimiž by před smrtí rád uzavřel příměří. V průběhu natáčení Kurosawovi zemřela dlouholetá manželka Yogo Yakuchi a říká se, že si vzal den volna na truchlení, než se opět vrátil do práce. O něco později zesnul také režisérův pravidelný spolupracovník, nahrávací inženýr Fumio Yanoguchi.

Vedle těchto osobních událostí, jež se do filmu promítají, Ran pojednává především o nepoučitelné lidské nátuře a předávání moci prostřednictvím stále efektivnějšího zabíjení. Kurosawa i po čtyřiceti letech od svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki upozorňoval na děsivý vývoj zbrojního průmyslu, což zde reprezentují původní japonské střelné zbraně arkebuza z 15. století. Ty jsou ve změti kopí a šípů rozhodujícím vražedným prostředkem, který může vmžiku ukončit život významného bojovníka a důležité postavy ve světě filmu.

V Ranovi umírají nevinní lidé kvůli dobyvatelským pohnutkám mocných, jejichž války a způsobený chaos přetrvávají i po jejich smrti. V jedné scéně postava vyčítá bohu, jak může taková zvěrstva dopustit, načež ji další aktér zastřelí pro rouhačství. V posledním záběru pak vidíme siluetu postavy balancující na hraně strmé propasti, kam lidstvo dobrovolně kráčí, a nevyhnutelně se odevzdává mocné přírodě.

Přírodní scenérie jsou v Ranovi nádherné. Kurosawa dostal povolení natáčet kolem starobylých zámků Kumamoto a Himeji a také v oblasti největšího aktivního vulkánu v Japonsku, sopky Aso. Mnoho záběrů bere dech svými jednoduchými symetrickými kompozicemi a také barvami, s nimiž si režisér nikde jinde tak nevyhrál. V bitvě jsou to často právě různě barevné fáborky na kopích, které přitahují naši pozornost. Křiklavě barevné kostýmy a rudé spektrum symbolizující krev a smrt kontrastují se zelenými kopcemi a meditativním prostředím.

Kurosawa před Ran natočil další bitevní epiku Kagemuša, rovněž s podporou financujících francouzských společností, které pokryly tehdy rekordní japonský rozpočet 7,5 milionu dolarů. Přestože za Kagemušu získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes i oscarovou nominaci za nejlepší zahraniční film, on sám ho považoval spíš za generální zkoušku kostýmů a schopnosti režírovat velkou historickou podívanou předtím, než se konečně vrhl na osobnějšího Rana. Ten stál rovnou 11 milionů, zajistil mu první oscarovou nominaci za režii a získal zlatou sošku za skvělé kostýmy. Nejen díky nim byste si ho o víkendu v pražských kinech Světozor, Edison Filmhub, Radotín a v kině Pilotů neměli nechat ujít.

Podívejte se na žebříček nejlépe hodnocených historických filmů dle uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.