Jasná zpráva o záchraně světa. Do kin jde dokument, který vyřeší klimatickou krizi
Fyzik Jiří Svoboda je doktorem přírodních věd, pracuje v Akademii věd ČR a zabývá se výrobou materiálů, jež odolají i vysokým teplotám. V této sféře dosáhl nemalých úspěchů, doma v kuchyni ho však trápí něco úplně jiného – totiž postupující klimatická krize. Na rozdíl od mnoha zkroušených a rozhořčených brblalů s ní však chce něco dělat. Dokonce má vcelku konkrétní návrh, který prostou logikou dává smysl. K jeho implementaci by stačilo „jen“ to, abychom žili v utopickém světě.
Svoboda totiž navrhuje zavést globální uhlíkovou daň, kterou by měly naráz implementovat všechny státy světa. Podle toho, jak moc se v dané zemi těží fosilní paliva, by každý stát vybíral od těžařů poplatek, který by následně přerozdělil mezi své občany. Rok co rok by se daň zvyšovala a tržním důsledkem by bylo snižování těžby, tím pádem i šetření planety. Zní to jednoduše a přehledně, takže by neměl být problém, aby se na něčem takhle rozumném globální společenství dohodlo, že?
Svobodova dcera Marta Kovářová se rovněž pohybuje v akademické sféře, věnuje se výtvarné výchově a také hudební produkci s kapelou Budoár staré dámy. O otcově konceptu globální uhlíkové daně slýchala už léta, ale frustrovalo ji, že jeho psaní e-mailů různým institucím a akademikům nikam nevede. Rozjela proto multimediální projekt, jehož cílem je na vše upozornit. Součástí projektu se stala kniha, besedy, koncerty zahrnující tematické písně (jež zazní i ve filmu), dokonce i desková hra. A samozřejmě především film jakožto masově přístupné médium.
Jakožto nezkušená filmařka si Kovářová nechala poradit od kameramana Petra Kačírka a začala své osvětové snahy natáčet. Bezmála 80minutový snímek mapuje neutuchající odhodlání Jiřího Svobody informovat o jednoduchém řešení komplexního celosvětového problému, o kterém elity nechtějí slyšet. Kovářová se otcem tak objíždějí mezinárodní ekologické summity, klepou na dveře diplomatů, baví se s politiky i akademiky, účastní se veřejných i odborných diskuzí, dokonce se snaží svůj návrh představit Gretě Thunberg. Opakovaně však selhávají, a to z poměrně snadno představitelných důvodů. Každý z nás se totiž může zamyslet, jak bychom byli vnímaví a ochotní naslouchat, kdyby nám někdo bez příslušné aprobace podstrkoval plán na záchranu světa?
Otec, dcera a poklidný vztah
Snímek adekvátně frustrujícím způsobem zachycuje všudypřítomné politikaření a byrokracii, jež zástupcům států svazují ruce a kvůli němuž je nemožné i rozumně znějící návrh jakkoli prosadit. Pohled na idealistického Svobodu je smutný i plný naděje – jak protagonista po jedné z jihlavských projekcí sám říkal, šance na úspěch je sice malá, ale potenciální zisky pro lidstvo jsou tak velké, že se to prostě vyplatí zkoušet.
Svoboda však není jen donkichotský hrdina hodný soucitu, nýbrž i přirozeně charismatický svéráz. Odpůrce větrání a milovník rajčat, jehož zarputilost je i bohatým zdrojem humoru. Jde o velmi vděčnou figuru, což oceňovalo i jihlavské publikum. Problematičtější jsou výstupy Kovářové, která na sebe leckdy v zájmu větší diváckosti snímku až příliš strhává pozornost a nápadně pomrkává na diváctvo. Její exhibice je nejpatrnější ve značně křečovitém konci, kde se snaží za každou cenu vydolovat z otce hluboké emoce.
Zábavné upozornění
Je jasné, že minimálně stejně podstatnou linkou, jakou je snaha prosadit uhlíkovou daň, je i sbližování dcery s otcem a upevňování jejich vztahu prostřednictvím společného projektu. To je od začátku zřetelné, avšak diváci a divačky nemají důvod, proč by jim to mělo přijít důležité. Nezdá se totiž, že by k sobě rodinní příslušníci měli daleko či že by mezi nimi přetrvávala jakákoli nevraživost, již by bylo dobré urovnat. Dcera a otec se mají rádi na začátku a mají se rádi i na konci, což je jistě pěkné, ale dramaticky nepříliš působivé.
Celkově prý Kovářová a Kačírek natočili v průběhu tří let kolem 250 hodin materiálu, s nímž pak tvůrci strávili rok ve střižně. Výsledek jejich snažení jistě mohl vypadat úplně jinak, ale na konečném tvaru je třeba ocenit jeho hravost a diváckou příjemnost, což je vzhledem k jednomu ohranému (vztah otce s dcerou) a jednomu mainstreamově neatraktivnímu (teoretický koncept o utopické změně) tématu užitečné rozhodnutí, podporující touhu protagonistů různými formami upozornit na své pravděpodobně nesplnitelné sny. Jako součást širší kampaně aktivizující veřejnost tedy film plní svůj účel.
Divácky vděčný dokument sází na přístupnost v podání specifického energického konceptu a k částečné amatérskosti celého projektu se hrdě hlásí. Stejně víceznačný a odlehčený jako název je i celý snímek, který rozhodně není bez chyb, ale nadšení mu upřít nelze.