Démon ve mně na to jde jinak. Horor dle indické mytologie odráží hrůzu z prolínání kultur

Dutta rovněž vycházel z vyprávění svého dědečka o zlé bytosti chycené ve sklenici, kterou s sebou prý neustále nosil jeho dávný indický přítel. Hinduistická mytologie je rozsáhlá a démon Pishach v ní zaujímá zvlášť znepokojivé postavení. Pekelné stvoření s apetitem po syrovém mase a lidských duších, jež z jedinců vysaje po jejich dlouhodobém trýznění, zároveň přiživuje i oslabuje lidská víra a sounáležitost. Stává se rozhodující zkouškou dospělosti pro středoškolačku Sam (Megan Suri), která válčí s matkou (Neeru Bajwa) uctívající indické tradice a ve škole se marně pokouší navázat kamarádské vztahy.

Delší dobu se nebaví ani s dřívější indickou kamarádkou Tamirou (Mohana Krishnan), která školní budovu obchází s úzkostným pohledem a se sklenicí. Chce se svěřit Sam, jenže ta je z jejího podivného vystupování před ostatními studujícími otrávená a skleněnou nádobu rozbije. Strašlivou chybu si uvědomí až tehdy, když Tamira zmizí a její sny začne okupovat monstrum s pařáty a svítícíma očima.

Příběh spočívá na protagonistce rozpolcené mezi dvěma světy, přičemž jejich démonizace je překvapivě obrácená. Vše zlé z pohledu Sam vyvěrá z její opuštěné domoviny, odkud Pishach přicestoval. Ona sama nemůže za to, že její rodina skončila ve Spojených státech. Nevidí tedy důvod brát si k srdci matčinu kritiku, že sotva mluví jejich rodným jazykem a nejeví zájem o tradiční zvyklosti. Sam například uteče na venkovní párty, kam ji pozval školní playboy Russ (Gage Marsh), přímo z důležitého svátku připomínajícího mytologické vítězství nad zlým indickým démonem.

Poznáváme, jak se může v kritické fázi dospívání cítit člověk, jenž kvůli okolní kultuře pociťuje odcizení nejen ve škole, ale rovněž doma. A to prostřednictvím duchařského hororu o bytosti, která možná pramení z východního folklóru, ale jinak připomíná tisíc a jednu variaci též hrozby v americké kinematografii. Nebavíme se o designu monstra, které většinou zůstává skryté a v celé své kráse se ukáže až v úplném závěru. Spíš o tom, jak Dutta vcelku originální základní tvar příběhu protahuje známými zápletkami, jež občas imitují i nedávné hororové hity.

To na jednu stranu není špatně. Démon ve mně by mohl být žánrovou učebnicí k tomu, jak vystavět podobná schémata o prolínání dvou odlišných kultur. Příběh většinou nepůsobí hloupě, nezanechává zbytečné otazníky a přijímá úzkostnou surreálnou auru, kdy občas hned nerozeznáme realitu od snění. Dutta si bezpochyby pročítal Freudův výklad snů a zde jej aplikuje trochu méně okázale než Noční můra v Elm Street, která pracovala s motivem kolektivní viny.

Jenže současně zde schází Freddy Krueger. Tedy charismatická a charakteristická Nemesis, která by ospravedlnila maximální příklon k žánrovým klišé. Hrdinka stejně jako v nedávné Pavučině nachází podporu v empatické učitelce (Betty Gabriel), která vidí do duší svých studentů a studentek. Podobně jako v Kostlivci a bezpočtu dalších filmů Sam musí setřást svou bázeň v polorozpadlém domě s počmáranými zdmi a děsivým sklepem, kde démon už dříve udeřil a způsobil v okolí diskutovanou tragédii. 

Sam hodlá pomoct pohřešované Tamiře a všichni, kdo jí pomáhají, se ocitají v nebezpečí. Publikum přitom dopředu tuší každý zvrat a nemůže se spoléhat na pohlcení dusivým napětím, které Duttovi budovat nejde. Málokdy totiž vymyslí kreativní scénu, kterou bychom už neviděli jinde a v níž bychom se skutečně báli o život jakékoli postavy. K tomu je prostor až ve finále, kdy Sam konečně přijme rodinné tradice a do popředí se definitivně prodere její zodpovědnost vůči blízkým, která nesmí zhynout v žádné sebevíc démonizované kultuře.

Snímek nakonec vysekne poklonu i původnímu Vymítači ďábla a připomene hlavně letní hit Mluv se mnou, v němž hrdinka převzala úlohu současně posedlé i zachránkyně. Ambivalentní ukončení dobře rezonuje s myšlenkami o protichůdných kulturách, které se vzájemně požírají, a učiní ze Sam silnou hororovou protagonistku. Stále však platí, že její příběh mnohem víc funguje v symbolické a sociální než hororové rovině. Jedná se o relativně přístupný film, který nás děsí zejména minimalistickým soundtrackem, bubákem ve skříni či prostorovými hrátkami s neviditelným stvořením. 

Ani v jednom aspektu přitom nedosahuje úrovně jiných reprezentativních hororů jako zmíněný Kostlivec nebo Neviditelný, v nichž byl styl nápaditější. Démon ve mně si však nezaslouží zatracovat kvůli tomu, jak často nenápadně a nenuceně deklamuje své sdělení v nadčasovém příběhu, v němž vězí dostatek uvěřitelné psychologie. A to většina diváků a divaček těžko docení kvůli nefunkčnímu napětí a tradičně za vlasy přitaženému závěru, v němž se jinak zabijácký démon s křehkou hrdinkou jen neškodně fackuje.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.