Napětí trvá do posledních minut z dvouapůlhodinové stopáže. Brilantně napsané a zahrané dílo bez jakýchkoli okázalých vnějších efektů nebo návodnosti (dokonce i bez použití hudby) je sólem pro německou herečku (Sandra Hüller), která tu mluví německy, anglicky i francouzsky a právě téma jazyka a jeho nepřesnosti v popisu a chápání situací určuje vývoj děje.
Film je je na jednu stranu velmi civilní a autentický v tom, jak zachycuje partnerský život a pracovní proces psaní románů, na druhou stranu jde o hitchockovsky pojatý thriller o tom, jaké to je být obviněný z nějakého zločinu. Část informací nemáme my, část postavy a vše se odhaluje postupně a neustále významově přepisuje.
Anatomie pádu není o pouhé biomechanice, jakým způsobem může tělo spadnout z výšky na zem. Je i anatomií pádu pověsti a kariéry etablované spisovatelky, proti níž najednou svědčí to, na čem si zakládala – inteligence a nezávislost. Soud na ni totiž pohlíží jako na podezřelou, protože během procesu vychází najevo, že není tou úplně nejstarostlivější matkou a manželkou v domácnosti. Její muž je pak nahlížený jako několikanásobná oběť – podpantoflák, který obětoval vlastní kariéru spisovatele a ten, kdo trpí úspěchy své ambiciózní partnerky.
Scénář je dílem režisérky Justine Triet a jejího manžela Arthura Harariho. I zde máme nutkání spekulovat, nakolik jde o dílo fikce, nebo vivisekce. A možná právě psaní podobných příběhů terapeuticky pomáhá, případně se stává způsobem sebepropagace. Film nás však nejvíc vede k tomu nehledat v napsaném textu hloubku životní pravdy či doznání.
Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.