Cate Blanchett září v roli „zrušené“ hudebnice. TÁR můžete vidět na SkyShowtime

Tár je vskutku vysněným filmem pro každého herce či herečku, kteří pokukují po Oscarech a Glóbech. Jde o dvě a půl hodiny dlouhé vyprávění soustředěné výhradně na vývoj protagonistky, jež se propadá do emocionálně stále víc vyhraněných situací. Snad jediným kamenem úrazu je, že Lydia Tár je smyšlená. Přeci jen atraktivnější (a marketingově vděčnější) by bylo věnovat se někomu, kdo skutečně žil a již zabírá místo ve veřejném povědomí. Režisér a scenárista Todd Field si to ale neusnadnil. Výhodou je, že má díky tomu dveře k fantazii dokořán a nic mu nebrání složit přesně takový příběh, jaký potřebuje.

O tomto snímku se jistě bude mluvit především v kontextu chválení Cate Blanchett, která předvádí v roli geniální hudebnice a nenápadné predátorky strhující výkon. Field jí poskytuje maximální prostor, vidíme ji v každé scéně. Film je povětšinou točený neviditelným stylem, který svádí veškerou pozornost k ústřední postavě, a až na občasnou montáž koncentrující časový posun či výjimečnou snovou sekenci zkrátka trávíme čas s protagonistkou.

Kameraman Florian Hoffmeister věnoval Blanchett například i desetistránkový monolog během vysokoškolské přednášky natočený v jediném dlouhém záběru, už za něj budou Blanchett nevyhnutelně přistávat nominace. I když Tár není uzavřený v prostoru a hrdinka často komunikuje s mnoha lidmi, snímek je především hereckým sólem.

Škoda jen, že se tím zastíní Tár jako nesmírně komplexní film, který nabízí pohled na výbušná témata bez jakéhokoli zjednodušení a kompromisu. Lydia Tár je špičková skladatelka a dirigentka, která patří do elitní skupiny EGOT, je tedy držitelkou Emmy, Grammy, Oscara a Tony. Nyní jako první žena řídí prestižní berlínskou filharmonii a se svou partnerkou vychovává dceru ve vztahu zdánlivě tak funkčním, jak jen lze realisticky očekávat. Chystá nahrávku 5. Mahlerovy symfonie, na niž se vší netrpělivosti čeká celý umělecký svět.

Jenže Lydie se dostává do spirály nenápadných špatných rozhodnutí a blbých náhod, které ji postupně připravují o rodinný i profesní klid. Předně se dozví, že se zabila jedna z hudebnic jejího souboru, kterou už před lety kvůli ne zcela zřejmým neshodám vyhodila. Tato informace Lydii nejen zaskočila, ale také zneklidnila. Mazání e-mailové historie rozhodně není dobrým znamením.

Navíc sledujeme, jak při organizaci vystoupení využívá svou moc ne vždy zcela standardním způsobem, hlavně když začne protežovat mladou cellistku na úkor zkušenějších členů souboru. Pomalu se začínají zdvihat obočí. Náznaky, že v Lydii je něco víc, co není vůbec pěkné na pohled, se začínají množit, jako když kalkulovaně vyhrožuje holčičce, s níž se její dcera dostala do sporu, nebo cítí nepřiznané zhnusení ze své mentálně netypické sousedky, která se stará o vážně nemocnou matku a Lydii chodí „otravovat“.

Lydie ale není přímo monstrum. Ani jím být nemusí, protože je zvyklá pohybovat se v pozici absolutní autority. Její přání bývají rozkazem, tak proč být na někoho „zlá“? Je snadné vystupovat jako velkorysá levicová intelektuálka bez hmotné nouze a na vrcholu hierarchie. Víme ale, jak se to má s domečky z karet.

Snímek však není pouhým obviněním intelektuální elity z pokrytectví, to by bylo příliš jednoduché. Jedním z témat filmu je ostatně vytržení individuálních činů z kontextu a utváření názoru na jejich základě, bez přihlédnutí k čemukoli dalšímu.

Je zajímavé, že právě vytržení z kontextu slouží nejen jako motiv, ale že se s ním film setkal i v realitě. V již zmíněné přednášce natočené na jeden záběr Lydia sugestivně vysvětluje „woke“ studentovi, že nemůže pohrdat Bachem jen proto, že je to bílý cis hetero muž, ale že musí jeho hudbu posuzovat i mimo tuto identitu. Nelichotivý a matoucí sestřih tohoto proslovu se nakonec objeví na internetu a přispěje k Lydiině pádu.

Ve skutečném světě tento monolog během roku někteří konzervativci sdíleli na sociálních sítích a zjevně se s ním ztotožňovali. Pro pochopení jeho hodnoty v příběhu je však zásadní vědět, že hrdinka jen o pár chvil dřív v jiném rozhovoru vysvětlovala, jak důležité je pro ni hledat záměr autora, poznat jeho i svět, který obýval. Když tedy pobízí svého snědého studenta k tomu, aby věnoval pozornost rovněž kanonickým evropským autorům čistě z povinnosti, přestože ho nezajímají, zatímco sama si zakládá na osobním dialogu s autory hudby, odhaluje tím vnitřní rozpory své ideologie.

V celé této interakci je Lydia rozhodně „v právu“. Vždyť víme, že sama ráda mixuje kanonickou a nekanonickou hudbu a že studovala i zámořské domorodé tradice, jak se na moderní progresivní umělkyni sluší. Navíc se nenarodila do bohatství a jejím cílem je skutečně produkovat kvalitní hudbu, v tom je zcela upřímná. Rozhodně tedy není kariéristickým snobským gatekeeperem západního umění. A její rady studujícím rozhodně nejsou špatné.

Celá scéna ale zároveň odhaluje její neschopnost vymanit se z vlastního úhlu pohledu a všimnout si třeba toho, jak moc nervózní je onen student, když ho vytáhne k pianu a nutí ho hrát Bacha, tady a teď, přede všemi, okamžitě. Z jejího úhlu pohledu jde o přátelskou a dobře míněnou lekci, ale není těžké pochopit, proč se mladý muž cítí vyvedený z míry a ponížený.

Lydia si to sice nepřipouští, ale plně využívá svou autoritu, zkušenostní i institucionální, aby se plně realizovala. V jiných situacích už je v právu méně. A jak tušíme, její vztah se zesnulou hudebnicí má nejblíž nejen k překročení morálních norem, ale skutečné zločinnosti. Tár má v tomto ohledu v sobě kus Michaela Hanekeho, odhaluje dekadenci proplétající individuální i společenskou rovinu, byť k Lydii zachovává větší míru empatie.

Jde o film, do nějž se vešlo mnoho nuancí. Odmítá jakýkoli extrém. Ne ve smyslu současného politického centrismu, ale neochoty uvalit jednoznačnou vinu ať už na Lydii, nebo na společnost, která jí nejprve propůjčila absolutní moc, a pak jí ji během mrknutí oka zase sebrala. Naskytlo by se hodně příležitostí, jak stejný námět pojmout hlasitěji a atraktivněji.

Mohli jsme se tu teď potýkat s příběhem o ženě, která byla „zrušená“ neúměrně příkře ke svým prohřeškům, o nichž beztak ani nemáme přesný obrázek. Anebo sledovat vyprávění o lidské zrůdě, která sama ani nechápe vlastní toxicitu. Místo toho dostaneme drásavé vylíčení toho, jak těžké je najít životní naplnění a úspěch a neztratit při tom sebe sama.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelů a uživatelek Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.