Když Kill Bill potká Johna Wicka. Brutální akční balet z Jižní Koreje dobývá Netflix

Režisér a scenárista Chung-Hyun Lee se už na Netflixu dočkal premiéry svého debutu Telefon (2020) a ve spolupráci s největší streamovací službou pokračuje i nadále. Telefon šlo označit za psychologický thriller s mysteriózními prvky. Jednalo se o další připomínku, že na kombinování žánrů a rozličných inspiračních zdrojů jsou Jihokorejci experti. K podobnému hodnocení má blízko i Baletka, kterou lze velmi stručně popsat jako směs Johna Wicka (2014) a Kill Billa (2003). To zní velmi lákavě, bohužel však svižná vyvražďovačka nemá proti těmto ikonickým dílům co nabídnout navíc.

Podle očekávání hned úvodní scéna nabízí stylovou akci. Čtveřici gaunerů se vymstí nápad na vykradení večerky, jelikož narazí na nenápadnou ženu, která je za pomoci plechovek a regálů nekompromisně zmasakruje. Jak se dozvídáme z občasných flashbacků, Okdžu (Jong-seo Jun) je bývalou bodyguardkou, vycvičenou v různých způsobech boje.

Do jejího osamělého života v minulosti vstoupila lehkomyslná Minhi (Yoo-rim Park) a mladé ženy se staly nejlepšími přítelkyněmi. Kvůli baletní kariéře už však Minhi nemá na Okdžu tolik času jako dřív. O to příjemnějším překvapením pro hlavní hrdinku je, když se jí odcizená kamarádka ozve. Nedlouho poté ji však najde s podřezanými žilami ve vaně a vzkaz ze záhrobí jí dává jasný úkol: pomsti mě. Okdžu se tak vydává zjistit, co přesně se Minhi stalo. Důsledkem jejího pátrání je absurdní množství mrtvých mafiánů.

Příběh sice nakusuje témata kyberšikany, sexuálního otroctví, obchodu s bílým masem či vydírání, avšak nesnaží se o žádnou společenskou kritiku. Nepokouší se ani o nápadité přesahy za hranice akčního žánru, jak jsme mohli vidět třeba u dřívějšího letošního jihokorejského akčňáku na Netflixu – snímek Pok-sun nesmí přežít vcelku nápaditě snoubil drsné násilí s otázkami týkajícími se mateřské role a přijetí sebe sama.

Rychle plynoucí, sotva hodinu a půl trvající Baletka si však vystačí s přímočarým vyprávěním o pomstě, kde jsou karty od začátku poměrně jasně rozdané a my jen sledujeme, jak moc krvavé a stylové bude jejich zahrání. V tomhle ohledu autor Chung-Hyun Lee nic nepodcenil, jelikož bryskně stříhaná akce se vyznačuje propracovanou choreografií, „wickovským“ využíváním okolního prostředí i řadou nápadů v boji proti výrazné přesile. Vyjma neotřelých kamerových úhlů se však opravdu jedná jen o kompetentní nápodobu Johna Wicka.

Oproti Wickově tetralogii se však na ústřední postavu Okdžu napojíme jen těžko. Ačkoli se o ní dozvídáme jen pár kusých informací, nejde o tak výraznou či jakkoli zajímavou figuru, abychom z její minulosti chtěli znát víc. Stejně tak mnoho nevíme ani o fikčním světě, kde zjevně chybí policie a který neobývá skoro nikdo jiný než zabijáci a jejich oběti.

„Neskutečně to přeháníš. Uvědomuješ si to vůbec?“ ptá se hrdinky na konci hlavní záporák Čchö (Ji-hun Kim). Zdá se, že si Chung-Hyun Lee dobře uvědomuje umělost a přepálenost svého světa. Jeden záběr dokonce zřetelně odkazuje na Oldboye (2003), další slavný příběh o pomstě, nechybí ani plamenomet na způsob Tenkrát v Hollywoodu (2019).

Tahle sebereflexivita však nevede k ničemu lepšímu než jen k rozpačitému pomrkávání na publikum. Určitou tvůrčí bezradnost podtrhuje spousta efektně působících, ale nikam nevedoucích momentek, dále i občas nepadnoucí humorné vsuvky a hlavně konec, v němž se vrství zbytečně dovysvětlující záběry. Jako by film nevěděl, čím přesně chce být a co chce říct. Nebo, lépe řečeno, jako by se místy nehodlal spokojit s tím, v čem je jednoznačně nejsilnější – tedy v brutální akční řeži.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelů a uživatelek Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.