Hajao Mijazaki je bezpochyby vedle Walta Disneyho nejznámější a neúspěšnější režisér animovaných filmů všech dob. Prakticky každý jeho film od 80. let se stal nejnavštěvovanějším snímkem roku v Japonsku a často překonal i rekord v celkové návštěvnosti. Film Chlapec a volavka před uvedením nepotřeboval žádné trailery a reklamu, přesto se opět umístil na vrcholu žebříčku.
Hajao Mijazaki patří jistě k velikánům světové animace a obecně filmu. Jeho práce je v domácím Japonsku i ve zbytku světa popkulturním gigantem s nezměrným vlivem. Studio Ghibli, jež Mijazaki spoluzakládal, na rozdíl od mnoha jiných japonských animátorských firem nejede na kvantitu, prakticky každý jeho film se zapíše do povědomí publika. Nyní, ve svých dvaaosmdesáti, Mijazaki uvádí celovečerní film Chlapec a volavka, jenž by měl udělat tečku za jeho obdivuhodnou kariérou.
Proč existujeme? Kam vůbec směřujeme? Probudíme se poté, co jednou zavřeme oči a naše tělesná schránka ustrne ve věčném spánku? Velké otázky, které lidstvo provází a motivují k filosofickému a existenciálnímu bádání od dob nejstarších civilizací, si žádají velký filmový experiment. Český režisér a scenárista, zakladatel ocenění Český lev či televizního pořadu a webového portálu Kinobox Petr Vachler odkrývá závoj věčného mysteria našeho bytí v celovečerním dvouapůlhodinovém snímku Tajemství a smysl života, který tento týden po desetiletém vývoji konečně vstupuje do tuzemských kin. Podivuhodná kombinace klasického vyprávění a ezoterického dokumentu s Janem Budařem, Barborou Seidlovou či Josefem Poláškem je rozhodně nejunikátnější film, jaký letos uvidíte. Naděje, že takový přívlastek přijmete jako pozitivní a ohromující, je však zanedbatelná.
Do konce roku už v kinech nic epičtějšího neuvidíme. Historický spektákl Napoleon, v němž zahynou desetitisíce lidí v bitvách u Slavkova a Waterloo, se snaží do 158 minut zhustit životní příběh jednoho z nejslavnějších vojevůdců a egomaniaků všech dob.
Napoleon je v tuto chvíli nejvyhlíženějším blockbusterem zbytku roku, čímž si kolektivně koledujeme o malér. Ridley Scott je sice ostřílený filmař, rozhodně však ne zaručený hitmaker – a to ve smyslu komerčním i kvalitativním. Duši filmového nadšence ovšem méně zatěžuje finanční potenciál megafilmu za 200 milionů dolarů, Scott přeci jen mnohokrát ukázal, že ho nezájem publika jen tak nepoloží. Celý projekt je navíc velkou reklamou na streamovací službu Apple TV+, přímá finanční návratnost jen jednou položkou celkové rovnice. Mnohem tíživější byla nervozita z toho, zda nepůjde o další z filmů, jež se Scottovi rozpadly pod rukama. A bohužel tomu tak je.
Před oscarovou sezónou Netflix prezentuje svůj ambiciózní počin, za jehož produkcí stojí i manželé Obamovi. Životopisné drama Rustin vypráví příběh neochvějného a energického muže, který bojoval za rovnoprávnost a zorganizoval tehdy největší nenásilnou demonstraci. A právě o peripetiích kolem její přípravy a také o osobních problémech protagonisty snímek vypráví.
Česká filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka z roku 1973 patří mezi jeden z nejoblíbenějších českých počinů tohoto žánru vůbec. Proč je tento snímek tak úspěšný? Co je na něm tak zvláštního, že ho chceme vidět znovu a znovu? A jak se tento obraz pozmění nazíraný feministickou kritickou optikou?
Aki Kaurismäki je ten nejpracovitější, nejkoncepčnější a koneckonců i nejslavnější finský alkoholik. Čtyřicet let tvoří filmy, které si drží velmi vysokou úroveň a je podobnou značkou v rámci nezávislé umělecké kinematografie jako Woody Allen, Jim Jarmusch, bratři Coenové nebo Pedro Almodóvar.
Mýtus o Oidipovi, Vivaldi, homofobní vražda, sebevražda s asistencí ještěrky, minimum slov. Takovou směsici odkazů a těžko rozluštitelných symbolů si pro diváky a divačky připravila představitelka tzv. berlínské školy Angela Schanelec. Už její předchozí, formálně výrazné filmy nebyly jednoduchou podívanou, dalo se v nich všaj často zachytit alespoň subtilně vyobrazených mezilidských vztahů. Do nejnovější Hudby (Music), oceněné za scénář na Berlinale, lze proniknout jen velmi těžko. Mnohé tak může po svém konci zanechat v zoufalém dumání o tom, co to právě viděli.
V říjnu roku 1953, tedy před dávnými sedmdesáti roky, se třem členům skupiny bratří Mašínů podařilo za mimořádně dramatických událostí dostat zpoza železné opony do Západního Berlína. Teprve před pár týdny vstoupil do českých kin celovečerní hraný film Bratři, který vypjatou cestu mapoval. Nyní vybraná kina uvádějí i dokumentární snímek Útěk do Berlína, který ocení hlavně publikum dávající přednost faktografii před uměleckou zkratkou.
Její tělo bylo filmem poměrně vyhlíženým v kritické obci. Nakonec ji rozděluje vedví – zklamal přinejmenším stejně hlasů, kolik jich uspokojil. Někteří považují stylizovaný portrét Andrey Absolonové alias Ley De Mae za promarněnou příležitost a nedotažený koncept, jiní za unikátní příležitost, jak s filmem nevynášejícím soudy navázat dialog.
Depresi je potřeba zapít. Alespoň podle postav slavného finského režiséra a scenáristy Akiho Kaurismäkiho, jehož posmutnělé, přitom však povznášející snímky baví diváky a divačky už dlouhá desetiletí. A novinka Karaoke blues, která právě vstupuje do českých kin, rozhodně není výjimkou.
Spisovatelka Suzanne Collins vydala v roce 2020, deset let po prvním díle série Hunger Games, další, možná již poslední díl této dystopie. Děj filmové adaptace Hunger Games: Balada o ptácích a hadech se odehrává 64 let před událostmi prvního dílu a líčí zrod hlavního padoucha Coroliana Showa. Ten je zpočátku jen nadějným studentem, který se má spolupodílet na tvorbě Hladových her.
Přídomkem „kultovní“ často plýtváme a používáme ho v nevhodných situacích. Nathan Fielder však je kultovním televizním tvůrcem jako podle slovníkové definice. To znamená, že jste o něm buď nikdy neslyšeli, nebo patří k vašim nejsledovanějším filmařům – málokdy něco mezi tím. Jeho styl komediálně-existenčního hororu prostřednictvím nepříjemně povědomé bezedné trapnosti každopádně patří k nejtrefnějším způsobům, jak se vyjádřit k současné realitě života.
Andrea Absolonová alias Lea De Mae byla hvězdou pornofilmů na přelomu milénia. Její tragický osud inspiroval české filmařky k celovečernímu hranému filmu. Tak dlouho přemýšlely, co všechno do svého díla nedat, až je výsledek poněkud rozpačitý.