Videorecenze: Napoleon v novém filmu není zas tak malý, ale hlavně submisivní vůči manželce

Z filmu je patrné, že jde o sestřih delšího materiálu, což však přesně odpovídá definici epiky, která vynechává velké časové úseky. I tak má vyprávění návaznost, tah, jisté napětí a vykresluje postupný osobnostní úpadek geniálního stratéga, který přecenil svou historickou důležitost. Původní 270minutovou verzi možná někdy uvede producent a VOD kanál AppleTV.

Režiséru Ridleymu Scottovi je neuvěřitelných 85 let a stále zvládá obří projekty, v krátkém zátahu po Napoleonovi natočil ještě Gladiátora 2. Filmy přitom „jenom“ nerežíruje, ale kreslí si k nim i storyboardy, takže je má vlastně předem natočené v hlavě a nakreslené na papíře. Jako již poněkolikáté Scott své postavy nijak neomlouvá a nesnaží se je líčit sympaticky. Přestože nevychází z vlastního scénáře, je zjevné, že plně souzní s tím, že Napoleon byl především tyran.

Pozoruhodné je, jak tento film vykládá důvody Napoleonovy povahy a krutého jednání. Aniž by ho vyloženě redukoval, vypichuje, že šlo o muže, který příliš miloval jednu ženu, nedokázal ji uspokojit a většina jeho ambicí plynula z toho, že se cítil podřadný a odmítaný v soukromí. Film nelíčí vztah Napoleona a Josefíny jednostranně. Je zde vidět jistý vývoj, obdiv a vzájemná závislost. Ale v jádru jde o příběh o muži, který chtěl ovládnout svět, ale sám byl ovládaný vaginou jedné ženy, což je ukazováno s decentní, ale jasně čitelnou názorností.

Přesto nejde o misogynní film, jenž by říkal: „Za všechno zlo na světě mohou ženy.“ Mnohem víc jde o popis toho typu patologického mužského jednání, v němž se frustrace ze vztahu vybíjí na okolí. Jak by se řeklo pomocí oblíbeného memu: „Muži radši povraždí miliony, než by šli na terapii.“ A Napoleon je o historickém údobí, kdy psychoterapie neexistovaly.

Scottův Napoleon je v mnoha ohledech maniakálně detailní a přesný film a celkově se neodchyluje od známých faktů a etablovaného historického výkladu. V některých scénách je však zcela schválně kvůli efektnosti, dramatičnosti, symboličnosti i estetičnosti v rozporu s tím, co známe ze seriózních pramenů.

Marie Antoinetta neměla před stětím gilotinou dlouhé vlasy a nechovala se hrdě a vzpurně. Napoleon nebyl přítomný této popravě, nikdy nestřílel na pyramidy a nejel v čele armády ve frontálním útoku. Tohle všechno však zvyšuje účinek díla a hutněji provazuje postavy a motivy. Všemi těmito postupy se zintentivňuje Napoleonova vyšinutost, jeho potřeba být u zkázy světa.

Pro publikum filmu bude zase vhodné poodstoupit od díla a vidět v něm splněný sen mnoha egomaniakálních režisérů, kteří jsou posedlí tvorbou světů, jejichž jediným účelem je destrukce. Jako by nejvyšším stádiem tvorby bylo co nejvíc zničit a jako by velení filmovému štábu bylo totéž co velet armádě.

Scotta však nedefinuje jenom velikášství. I Napoleon obsahuje jeho typicky detailní intimní záběry a scény, které dávají pocítit jedinečnost okamžiku, nejenom velký historický význam. Napoleon noří dlaň do mrtvoly koně roztrhaného dělovou koulí, do rozstřelené tváře Robespiera se zanoří prst, Napoleon se dotýká prstem egyptské mumie... Pokaždé jde o jiný typ doteku, který vnáší do abstraktních dějin tělesnost.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.