Její tělo se zvládá vyhnout démonizaci porna. Stejně jako jakékoli jiné emoci

Za snímkem stojí debutující režisérka Natálie Císařovská, scenáristka Aneta Honzková a kameramanka Klára Belicová. Jedná se tedy o relativně unikátní příležitost, jak nahlédnout tematiku pornoprůmyslu ženskou perspektivou. Jenže právě absence jasné perspektivy je výtkou, s níž se výsledné dílo nejčastěji potýká.

Ambiciózní sportovkyně Andrea (Natalia Germani) má v polovině devadesátých let reálné olympijské ambice, vážné zranění páteře však zlomově ukončí její kariéru. Mladá žena přesto odmítne vkročit do normality a rozhodně se natáčet porno. V něm dosahuje pod pseudonymem Lea De Mae obrovského úspěchu, skoro jako by se její sen o výjimečnosti skutečně naplnil, byť poněkud oklikou. Pobyt na vrcholu však nemá dlouhého trvání, Andree je diagnostikována rakovina a v sedmadvaceti letech umírá.

Je to jednoduchý, celkem přímočarý příběh o nezkrotné, skoro sebedestruktivní ambici, která nepřekonala hranice smrtelnosti a konečné lidské křehkosti. Memento mori, během kterého by se daly krásně ždímat emoce a ukazovat prstem na různé věci, které byly se světem Andrey špatně. A mohlo by to dopadnout jako slušné drama. Jenže Císařovská a její tým volí odstup a vzdávají se většiny jednoduchých řešení. Protagonistka takřka postrádá jakoukoli psychologii, jednoduše řečeno jí nikdy nevidíme do hlavy. Když říká, že je se svou novou kariérou v pornu spokojená, můžeme jí to věřit, ale nemusíme.

Ve středu zájmu režisérky je vztah hrdinky k jejímu vlastnímu tělu. K tomu, co z něj jde vytřískat. Film je v tomto ohledu plný vizuálních i dějových paralel, během nichž můžeme sledovat jak proměny – kdo se Andrey dotýká a proč –, tak i konstanty, tedy její neutuchající touhu dosáhnout vrcholu a maxima svého potenciálu. Co už nevíme, nakolik lucidní je Andrea ve svém konání, nakolik o tom všem přemýšlí, a nakolik prostě instinktivně koná.

Porno tu není démonizováno. Film ukazuje spoustu nepříjemností, které však pořád nepřesahují běžný pracovní stres. Ano, producent hrdinku jednou seřve, ať jde makat, že na její móresy není nikdo zvědavý. Je to nepříjemné, když si uvědomíme, že se jedná o natáčení sexu. Na druhou stranu ve stejném tlaku by byl každý, kdo by z nějakého důvodu nezvládal podat v práci vrcholný výkon, na němž by přitom závisel celý tým. A přestože její kolegové jistě chtějí na Andree pragmaticky zbohatnout, rozhodně jde pořád o menší zápřah, než jaký zažívala při tréninku na olympiádu.

Sex je tu rozhodně zcela asexuální. Nahota postrádá intimitu. To je do určité míry smutné, třeba se však jedná o adekvátní daň za úspěch a o naplnění v jiném ohledu? S natáčením porna se navíc Andrea poprvé ocitá v komunitě, která jistě není dokonalá, pořád to je nicméně lepší než absolutní prázdnota vrcholového sportu. Ve velké míře je společenské stigma, jež komplikuje její vztahy s rodinou, tím jediným, co je jednoznačně negativní. A velký kus toxicity si možná s sebou nese sama, ať vstoupí kamkoli, nejde z toho vinit její okolí. Jsou to nakonec její vlastní nároky, standardy a cíle, její neochota polevit, co vnáší do štábu konflikty.

Přinejmenším se jedná o reparát za Prušinovského Chyby, jež se nedokázaly přenést přes porno jako absolutní morální škraloup, který protagonistku pošpiňuje natolik, že se cítí povinována tolerovat násilné výbuchy svého přítele. Přestože je sama až nelidsky dokonalá, je navěky rozbitým zbožím. Stejně tak se jedná o pozitivní posun oproti Hranicím lásky, jež ohledně vztahu k sexualitě, obzvlášť té ženské, vyznívají jako mravokárný román z devatenáctého století.

Její tělo je však především filmem prázdných míst. Jakýkoli konečný význam si do něj musíme projektovat, vyplňovat mezery v motivacích a ději. I předchozí výčet se pohybuje na hranici nadinterpretace, protože máme tak málo s čím pracovat. Císařovská se dokonce ani nepokouší evokovat dobu vzniku, nesnaží se systematicky představit prostředí pornoprůmyslu či vrcholového sportu, není dost důsledná na evokaci body hororu.

Vystřižena byla scéna sexuálního napadení, která by působila až příliš návodně. Některé výpustky jsou přitom provokativní – očekávali bychom například, jak intenzivním zážitkem bude pro protagonistku její první natáčení, ve filmu si ho však odbydeme velmi rychle. A dřív, než máme šanci z něj cokoli emocionálně vyvodit, následuje ostrý střih o pár let dál, kdy už je z Andrey zkušená Lea.

Podobnou taktiku performativního odstupu volili i nedávní Bratři. S tím rozdílem, že jejich tvůrci mají názor na Mašíny hotový, takže každý pokus o neutralitu působí strojeně a neupřímně. V případě Císařovské lze uvěřit tomu, že situaci vnímá jako komplexní a nejednoznačnou a že se pokouší zachytit všechny její záhyby.

Otázka je, nakolik v tom uspěla. Coby debutantce jí dost možná chybí nezbytný kus režijní finesy. Je například jasné, že chce, aby byl její film „hezký“, což poněkud kontrastuje se vším, co doposud zaznělo. Jak si třeba vysvětlit, že Andrea prakticky celý film tráví s dokonalým make-upem? Tendence prezentovat esteticky uspokojivým způsobem příliš nepasuje k odstupu, evokuje něčí úhel pohledu, preference a volby. Snímek rozhodně nepůsobí autenticky ani realisticky, ale velmi aranžovaně. A ty momenty, kdy se přeci jen buduje standardnější příběh, hlavně ve scénách s rodiči a sestrou, rozhodně šustí papírem.

Její tělo rozhodně není průšvih. A nejde ani o mistrovské dílo, v nějž mnozí doufali. Možná se zdá, že si mladý štáb ukousl až příliš velké sousto a pokusil se udělat příliš mnoho věcí naráz. Pokud se však jedná o selhání, je veskrze důstojné. A stále tu zbývá dost věcí, jimiž se zabývat.

Podívejte se na seznam nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.