Videorecenze: Nové a naštěstí poslední Hunger Games jsou nejhloupější dystopií v dějinách

Tento díl je i nejdelší a trvá vražedných 157 minut. Akce v něm přitom mnoho není, v samotné aréně jsme asi jen necelu hodinu. Nejedná se o dokonale orchestrovanou reality show v technologicky dokonalém prostředí, místo toho se ocitáme v pouhé ruině bývalého stadionu.

To by samo o sobě nemuselo být špatné. Problém je, že z filmu nelze odhadnout, jaká pravidla tu platí, zjevně mnoho z nich vzniká za pochodu. Hráči se chovají dost nelogicky nebo předpokládají, že jim vyjde určitý plán, který třeba počítá s chybou, jež se ovšem nikdy předtím nestala, a podobně. Výsledkem je naprostý narativní chaos a svévole.

Vypadá to, že nápady napsané na papíře v knižní předloze nejde beze zbytku převádět na plátno, aby akce působila věrohodně. Ani přerod hrdiny, jenž chce hry „polidštit“, v nejhoršího manipulátora a zlosyna není příliš odůvodněný.

Série Hunger Games tu naráží na své limity dané tím, že originál napsal někdo, kdo vůbec nerozumí povaze totalitních režimů. Lidé se z nějakých neznámých důvodů neustále něčeho bojí, zároveň spoléhají na nejasná privilegia či neustále různě brojí proti režimu, aniž by byli perzekvováni. I perzekuce samotné jsou nejasné a vycházejí spíš z představ o Divokém západě než o reálných totalitních režimech.

Nesmírně otravné je, že postavy mají jména pocházející z latinského botanického názvosloví, aby zněla vznešeně, což kulturně nezapadá do amerického kontextu. Celý režim podivně mixuje kapitalismus, socialismus, fašismus, feudalismus a retrofuturismus do nepoživatelného guláše náhodných motivů. Navrch druhá hlavní postava, nazvaná Lucy Gray, zpívá, čímž má dojímat davy. Fakticky se z Huger Games stává jen nepovedený muzikál a divná variace na Romea a Julii.