Napoleon není Scottovým Waterloo, vítězné tažení se však také nekoná

Prvním varováním bylo, že Scott ne poprvé hodil flintu do žita a do kin uvádí film, který neoznačuje za svou konečnou vizi, ale za pahýl delšího celku sestříhaný na „pouhé“ dvě a půl hodiny. Režisérský sestřih uvidíme později na streamu. Britský filmař je svým handrkováním se studii a následnými režisérskými sestřihy proslulý, kinosestřihy Blade Runnera a Království nebeského jsou takřka nekoukatelné.

Rozhodně se nabízí otázka, zda je na místě to tolerovat a omlouvat vzhledem k tomu, že publikum nyní v kině platí z jistého úhlu pohledu za nekompletní produkt. Napoleon v tomto ohledu nekončí jako absolutní průšvih, má k tomu však rozhodně nakročeno. Scott se hlasitými výroky řadí mezi zastánce kinosálů, jeho konání lze nicméně použít spíš jako argument proti nim, což je smutný paradox.

Jinak to však dopadnout nemohlo, když se Scott rozhodl do jednoho filmu vtěsnat celou kariéru korsického tyrana. Je toho zkrátka moc. A to přesto, že se scénář nebojí opravdu drasticky zasahovat do historické reality, takže vynechává, přesouvá a rekontextualizuje i velmi zásadní události. Kdo by tušil, že u filmu o takto notoricky známé osobnosti je třeba zvažovat varování před spoilery? Scott je však ohledně manipulace s fakty tak velkorysý, že čím urputnějším znalcem historie člověk je, tím větší „dějové zvraty“ v podobě přepisování dějin ho čekají.

To není sama o sobě chyba, Kdo by od Scotta po Gladiátorovi čekal historickou věrnost, byl by naivní a nepoučitelný. Navíc to je nezbytné, když chceme během tří hodin odvyprávět koherentní příběh. Bohužel však výsledek této snahy není dostatečný a film stále působí jako sledování nadopovaného sprintera, který běží maraton. Skáčeme z události do události a snažíme se v hlavě vytvořit alespoň nějakou kontinuitu, která povážlivě chybí.

Nosnou dějovou linkou by měl být vztah Napoleona s jeho první ženou a životní láskou Josefínou. Tady ale nastává první problém: tento příběh je zcela oddělený od Napoleonovy politické a vojenské kariéry. Takže vždy, když sledujeme bitvu či politický střet, se vyprávění musí zastavit a ukročit stranou od svého emocionálního jádra. Jedním ze základních principů dramatického ztvárnění dějin je vložení známých událostí do emocionálního kontextu, což se v Napoleonovi absolutně neděje. Scottův bastardizovaný výklad dějin nedýchá.

Kdybychom se hodně snažili, můžeme říct, že tím Scott ilustruje, jak Napoleonovo srdce bylo vždy u Josefíny a jak zbytek svého života strávil jen čekáním na okamžiky, kdy bude moci být s ní. Což zní hezky koncepčně. Není však ideální, že pak 70 % stopáže působí jako vata, u které nepotřebujeme být. Zvlášť když unyle šedivé bitevní scény nijak nevynikají v porovnání s tím, co předvedl třeba Sergej Bondarčuk ve své megalomanské adaptaci Vojny a míru. Ne že by se na ně koukalo špatně, napoleonské války už jsme však viděli mnohem lépe zpodobněné.

Znamená to tedy, že alespoň onen ústřední vztah se dočkává náležité pozornosti? Bohužel ne. Je sice fascinující sledovat Napoleonovo narcistní a majetnické projevování citu, Scott však zcela háže přes palubu samotnou Josefínu. Občas se zachová drze a vede monology o tom, jak moc je na ní Napoleon závislý, činy však zcela vykazuje rezignaci. Scott ne poprvé ukazuje objektivizaci ženy v až extrémní podobě, její naprosté udušení patriarchátem. Napoleon je sice vůči ní submisivní a potřebuje věřit, že ho miluje, přesto je odkázaná na jeho vrtochy. Dál než k tomuto paradoxu film nezajde.

Skutečná tragédie je, že Josefína takový život rozhodně nevedla a není dobrým modelem pro utlačovanou ženu. Jenže Scott nemá čas nabídnout bohatou postavu, která v tom umí chodit, dělá z ní tedy především jakéhosi ducha, který Napoleona pronásleduje na každém kroku. I proto může zemřít a dál k němu promlouvat ze záhrobí. Její funkce v takovou chvíli zůstává stejná, což je samo o sobě výmluvné. Hodně toho namluví, ale neexistuje sama pro sebe.

Souvisí to i s nejvíc kontroverzním tvrzením, jehož se v této recenzi dočkáte: oscarový nadherec Joaquin Phoenix neměl být obsazený do role Napoleona. V první řadě proto, že je na to moc starý. Ve svých skoro padesáti není ani o dva roky mladší než Napoleon v době své smrti. Je skoro nechtěně legrační vidět ho v roli třicátníka, v níž stráví podstatnou část stopáže. Rozpadá se tím i ústřední dynamika s Josefínou, jež byla o šest let starší než francouzský vojevůdce, což bylo ve své době velmi nezvyklé, skoro skandální. V mnoha ohledech to však vysvětlovalo jejich interakce. Pětatřicetiletá Vanessa Kirby nemá už proto moc příležitostí působit dostatečně dominantně a autonomně.

Vskutku tu nejde o výtky za historickou nepřesnost, ale za zahození úžasného potenciálu. Vztah Josefíny a Napoleona je rozhodně fascinující a má hodně co říct i dnes, ze Scottova filmu to však nepoznáme. Josefína se stává prostě jen součástí příběhu jednoho zakomplexovaného tyrana, který byl asi schopný milovat, rozhodně však ne dávat to najevo.

Co drží zážitek nad vodou a nad průměrným hodnocením, není pěkné, byť ne výjimečné technické zpracování. A rozhodně to není tempo či drajv. Jsou to momenty, kdy se Scott rýpe v kolektivní představě velikána dějin a vysmívá se jí. Jde trochu o problém jen v tom slova smyslu, že se v nejmenším nedaří zachytit Napoleonovo nadlidské charisma, na němž se shodovali i jeho zarytí odpůrci.

Když na začátku své stodenní vlády po návratu z exilu strhává na svou stranu vojáky, přichází to úplně odnikud – Scott doposud Napoleona zobrazuje jako zakřiknutého, toporného a takřka antisociálního skoronekňubu, u nějž nevidíme jiný talent než udělovat rozkazy na bojišti. Nedává to smysl ani v kontextu příběhu. Jediný důvod, proč během sledování víc netápeme nad tím, jak se tomuhle dřevu daří získávat davy, jsou skoky v ději, jež beztak rvou na kusy jakoukoli plynulost. Nezbývá než předpokládat, že šarmantním manipulátorem je ve chvílích, kdy ho zrovna nesledujeme.

Přesto stojí za to čekat na okamžiky, kdy Napoleonovi rupnou nervy a projeví se jako absolutní buran, sobec a ignorant. Když křičí na Josefínu, aby ho prohlásila nejdůležitějším člověkem na světě, chce se zvolat: „Napoleon Bonaparte – císař všech incelů!“ Je to málo? Záleží na vašich preferencích. Zdá se, že mnozí z publika si dokážou ve filmu najít dost, aby odcházeli sytí. I když Scott v ničem nedosahuje maxima, od všeho nabízí trochu: pár dobře ošetřených bitevních scén, pár okamžiků dramatického politikaření a pár výlevů jednoho toxického ega.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.