Tajemství a smysl života je unikátní filmový experiment. Bohužel spíš v tom špatném

Některé věci asi mají zůstat nevyjasněné. Kdyby smyšlený jedinec věděl, co je hybnou silou okolního masivního vesmíru a jakou v něm má přesně sehrát roli, možná by měl nepředstavitelně usnadněný život a nalezl tolik žádoucí a přitom unikavý vnitřní mír. Jenže také by mohl spatřit něco děsivého a existenční konstelace v její komplexnosti a nepoddajnosti by jej připravila o rozum.

Tajemství a smysl života se už v názvu či v trailerech slibujících odpovědi profiluje jako definitivní pojednání o velké otázce, již lidstvo rozšifrovává nejen pomocí literatury, náboženství a víry, ale také prostřednictvím vědních oborů jako astronomie, archeologie či kvantová fyzika. A také pomocí medicíny a biologie všech živočišných druhů této planety, jejíž bujarý a inteligentní život nemá ve známém vesmíru obdoby.

Snímek ostatně začíná přírodopisným prologem o čmelákovi, jehož přínos spočívající v opylování rostlin je sice nezpochybnitelný, ale jako výsadní formu života by jej jmenoval málokdo. Vachler, jenž procestoval celý svět a jehož přemýšlení formovala alternativní učení od lokálních šamanů až po uznávané západní i východní myslitele, používá čmeláka jako symbol existenční harmonie. Hledí si svého, nikomu neubližuje a s mechaničností člověku cizí naplňuje své životní poslání. Ze dne na den, z rostliny na rostlinu, až do své nevyhnutelné smrti.

Zbytek filmu uvádí animovaný čmelák, který poletuje mezi lidskými postavami, většinou ironicky komentuje jejich činy a rozhodnutí a zastupuje božskou auru vševědoucnosti a také mentora pro publikum. A to není všechno, neboť titulní příběh o zasněném manželovi a otci dvou dětí Maxovi (Budař), jenž se ocitá uprostřed milostného čtyřúhelníku, provází také nepřetržitá série hloubavých proslovů „mluvících hlav“. Jde o začlenění dokumentární praxe, kdy skuteční lidé, kteří nějak ovlivnili Vachlerův postoj a výsledné filmové dílo, pronáší své názory na život, materiálnost, reinkarnaci, karmu nebo predestinaci.

Sympatickou věcí na projektu je jeho optimismus a snaha diváky a divačky motivovat, že dosažení čmeláčí harmonie a braní ohledů na dobro ostatních se pozitivně promítne do našich příštích životů. Reinkarnace je často zmiňovaný aspekt, na němž značná část Vachlerovy dikce stojí. Už z toho můžeme vidět, že zásadní apel směřuje na víru a její determinaci. „Když budeš věřit, dokážeš i projít zdí,“ zní jedna z Maxových pohnutek, již lze vztáhnout na celý snímek protkaný ezoterickým principem. Tedy takovým, který spoléhá na astrální víru okrajové části populace, pro niž se například vzájemně nevylučují ateismus a příklon k duchovnímu, nadpřirozenému či nebeskému světu, alternativní medicíně nebo věštění.

Film nás do takové pozice celkem nevybíravě situuje, na předpremiérách to bylo patrné už z Vachlerovy doprovodné besedy, v níž se režisér až útlocitně pokoušel zavřít percepční svobodu publika do klece, jejíž ideologie souzní s promítaným materiálem. Ti, kteří na to přistoupí, to místo klece mohou nazývat osvobozením – dostat se do stavu, kdy budeme ochotní odkývat všechno, co nám dekádu vznikající existenciální odysea naservíruje.

Jenže příběh a jeho nesčetní komentátoři takovou osvobozující interpretační bohatost zkrátka postrádají. Snímek, pravda, končí meditativním tichem vyzývajícím k absorbování viděného, jenže z často jednoznačné, jindy zase protichůdné a většinou zkratkovité argumentace se těžko louhuje podnětné a alespoň trochu kontinuální sdělení.

Samotný fiktivní příběh se pokouší o představení několika aktérů a aktérek, jež odlišná životní rozhodnutí uvrhla na různé osudové stezky. Max je prostředníkem mezi čmeláčím vševědoucím moudrem a lidskou maličkostí, která má své nepřekonatelné meze. Má tajemství svého smyslu, chcete-li, na které film hledí čistě objektivně. Max se zamiluje do Viky (Andrea Růžičková), z niž se vyklube dlouho odloučená sestra jeho manželky Evy (Barbora Seidlová). Maxův kamarád Robert (Polášek) ztratí nevěrnou přítelkyni (Aneta Krejčíková), už delší dobu je zamilovaný do Viky, před níž se nedokáže vyslovit, a řeší problémy se svým drogově závislým synem Jirkou (Petr Buchta).

Situace se v tomto melodramatu, které neustále formují zpomalené záběry, mluvící hlavy se čmelákem nebo trikové průlety vesmírem a posmrtnou duchovní říší, střídají dosti nahodile a bez vazeb na subjektivní psychologii postav. Ta se odvozuje hlavně od toho, jaké predispozice hrdinové a hrdinky obdrželi na základě svých minulých životů. Úvodní pasáž ostatně sleduje chamtivého mlynáře počítajícího počátkem minulého století peníze, jehož sobecké činy určují výchozí postavení další reinkarnace. Postavy v současnosti tak možná mají srozumitelné rodinné hodnoty a panuje mezi nimi tradiční sexuální přitažlivost, ale jinak se zamilovávají, rozcházejí, nenávidí a odpouštějí si bez konkrétních motivací, občas i mimo záběr. A nám jsou jejich osudy celou dobu ukradené.

Vazba mezi preferovaným ezopohledem a nezbytnou reflexí našich existencí v jasně ohraničené fyzikální realitě je problematická, matoucí a pro mnohé i oprávněně závadná. Snímek je svým způsobem fantaskní či mytologický a obsahuje scény, v nichž Budař a ostatní putují prostředím duchovna a hovoří se zesnulými lidmi, potažmo jejich dušemi. Ty mají po smrti zůstat zachované, někdy dokonce škemrají o druhou šanci, pokud v minulém životě nenaplnily svůj potenciál. Takto duševně vybavení nejsou ve filmu jen lidé, ale například i voda, o níž vypravěč v jednu chvíli tvrdí, že „je šťastná tehdy, když jí věnujeme pozornost“.

Z jiné perspektivy to připomíná psychedelická poznání, že vše je energeticky propojené a středobodem vesmíru je dle své soukromé perspektivy každý konkrétní jedinec. I kvantová fyzika nás ostatně může definovat jako spojení energetických vazeb vytvářejících iluzi pevné hmoty, která nám zabraňuje proniknout jiným člověkem nebo, dejme tomu, zdí.

Platón to v dialogu Alcibiades filosoficky vztáhl na poznání vycházející zevnitř člověka, které je vnějšímu světu skryté. Jsme to ve výsledku pouze my, kdo si formuje vlastní myšlenky a pocity, jež teoreticky ovlivňují i naši tělesnou schránku. Nebo spíš ezotericky nežli teoreticky? Už Vachlerův apel na to, abychom na sebe byli hodní, pomáhali ostatním a snažili se žít podle svého nejlepšího přesvědčení je problematický, neboť se bije se vzývaným dosažením boží harmonie. Tu zde zastupuje čmelák, který Maxe chvíli povzbuzuje v jeho osobní vůli, vzápětí mu však za takové projevy vyčiní a směje se jeho maličkosti, s níž lidský protagonista zkrátka nemůže nic udělat.

Když se Max v návalu neochvějné víry rozběhne proti zdi, aby podrobil zkoušce fyzikální teoretické myšlenky, samozřejmě do ní tvrdě narazí. Fyzika je zkrátka fyzika. Jde současně o moment, který vyjevuje paradox filmu, jenž by rád nahlédl za bariéru všedního poznání a nazírání na svět, ale nemá dost ideového střeliva k jejímu prolomení. A jakmile se o to pokusí, je to tendenční a samoúčelné. Viky totiž onemocní nádorem velikosti tenisáku a během pár týdnů ji zcela vyléčí pouhý pozitivní přístup založený na „odborné“ radě doktora Roberta. Film tím definitivně stvrzuje vlastní vyhraněnost a stává se příliš manipulativním ohýbáním lidského myšlení.

Někteří mohou namítat, že Tajemství a smysl života prostě nabízí jinou perspektivu. Kromě toho, že postrádá konkrétní východisko a utápí se v nadužívání totožných a v součtu nicneříkajících frází, valný smysl nedává ani v kontextu vyprávění. Postavy jsou vesměs neživotné a celou dobu vnímáme pouze známé herce a herečky, kteří procházejí situacemi formujícími kýžené myšlenkové střípky. Některé podněty jsou hodnotnější a člověku, jenž o životě a svém poslání nikdy nepřemýšlel, mohou přinést osvěžující zjištění.

Koho film osloví a koho ne, je ostatně záležitostí osobních preferencí a vkusu. Vachler si zaslouží respekt za desetiletou dřinu, kdy scénář či efekty skládal v podstatě na koleni ve vlastních ateliérech. Triková stránka rozhodně vyniká a mezi nevýrazně inscenovanými scénami se díky ní najdou vizuální vjemy, jakých se v tuzemské kinematografii moc neurodilo. Poklona patří také režisérově dceři Valerii Vachlerové, která sama obstarala soundtrack a titulní píseň True Face složila už ve svých třinácti letech. Smyslu života se v jejích melodiích a otcových obrazech zřejmě nedopátráte a s větší pravděpodobností vás přehnaně dlouhý a repetitivní snímek spíš znudí, než obohatí, ale šanci mu dát klidně můžete. Je to ostatně jen na vás.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.