Mijazakiho epilog Chlapec a volavka připomíná, čím největší animátor uhranul svět

Nutno podotknout, že Chlapec a volavka není dobrým snímkem, pokud chcete s japonským klasikem teprve začít. Ne že by se v něm Mijazaki oddával doslovným sebereferenčním odkazům ve stylu hollywoodského mainstreamu, přesto se jedná o dílo, které dává smysl předně jako rozloučení s filmařem, kterého známe a milujeme.

Pokud někdo očekává vzrušující scény a emocionální vrcholy jako v jeho klasikách Zámek v oblacích či Princezna Mononoke, bude zklamaný. Chlapec a volavka má mnohem blíž k filmu Můj soused Totoro, což je poměrně klidný snímek, který se vzpírá atrakcím a spíš poklidně uplyne. A rozčarování se z mnoha stran skutečně ozývá. Když Mijazaki oznamuje svůj film jako poslední, jistě bude chtít odejít ve vší parádě! Nezdá se však, že by to bylo cílem Chlapce a volavky. Tím je spíš smíření se se sebou samým a nalezení naděje pro svět, jenž za sebou Mijazaki zanechá.

Nechce ohromovat, ač to nejeden jeho film dokázal. Proti tomu se vždy vymezoval. Je vlastně jeho prokletím, že se stal tak úspěšným. Kolos merchandisingu, jenž ho drží ve spárech, je v přímém rozporu s jeho antikonzumeristickou povahou. Celý život a celá tvorba Mijazakiho jsou plné ostrých protikladů a kontrastů. Jeho dílo, na povrchu klidné a tiše kontemplativní, ve svém nitru vře nejistotou a pochybami.

To vše kulminuje v Chlapci a volavce, přičemž snímek si z klasické japonské literární předlohy bere pouze titul. Zbytek si Mijazaki napsal na tělo, a to často s autobiografickým přesahem. Sledujeme příběh mladého Mahita, jenž ve čtyřicátých letech s otcem prchá na venkov poté, co jeho matka uhořela během spojeneckého bombardování. Mahitův otec, stejně jako ten Mijazakiho, řídí výrobu válečných letadel a na syna nemá mnoho času.

Chlapec je pochopitelně v těžké depresi a jen těžko si zvyká jak na nové prostředí, tak i na svou macechu. Ta je sice podle všech měřitelných znaků dobře mínící ženou, jistě však není těžké pochopit, proč proti ní zmatený Mahito rebeluje. Zvlášť když prospekt nové rodiny zaměstnává jeho otce i v těch pár chvílích, kdy není v továrně.

Mahito tedy, jak to tak v Mijazakiho filmech bývá, prchá to říše fantazie, obývané především antropomorfními ptáky. Formou alegorických epizod tu může konfrontovat své problémy a pochopit své místo ve světě. Původním titulem snímku bylo ostatně „How do you live?“, což lze přeložit jako otázku: Jak žít? Mijazaki je přiznaným otrokem nostalgie, jeho tvorba je plná vzpomínek na zašlou a lepší dobu. Zároveň si však uvědomuje, že právě tato emoce je jedním ze základních kamenů fašistických ideologií, jež chtějí svět navrátit k neexistujícímu ideálu, který pošpinily vnější vlivy.

Se svou znalostí posledního staletí by Mijazaki fašismu jistě nikdy nepropadl, musí se ale sám sebe ptát, jak by smýšlel, kdyby žil v generaci svých rodičů. Stal by se tehdy nacionalistickým fanatikem? Ví o sobě, že k tomu má sklony, což je bolestivá sebereflexe. Miluje například i všechny létající stroje, jeho tvorba je jimi doslova přeplněná. Jak však tento obdiv oddělit od kariéry jeho otce, jenž během války pohodlně vydělával právě výrobou letadel, zatímco jeho země se propadala do stále hlubší krize?

Na západě máme často tendenci soustředit se na univerzální témata Mijazakiho tvorby a neuvědomujeme si, jak konkrétní a specifické myšlenky rozvíjí. A jeho střety protichůdných idejí, předně modernity a tradice, mohou jistě sloužit jako věčné podobenství. Mijazaki navíc jako nikdo jiný rozumí dětské povaze, jak dokazuje i v Chlapci a volavce. Mahito v sobě má chlapeckou naivitu, touhu, ale zpočátku i krutost a sobectví. Jedná se tedy o skvělý příběh, který může promlouvat k lidem na celém světě. Neměli bychom mu však upírat ani jeho specifičnost. Z máločeho můžeme pochopit rozpolcenost japonské duše jako z tvorby Mijazakiho.

Japonsko se stále nevyrovnalo se svým odkazem poražené fašistické velmoci, přežívá v něm silná tendence zločiny imperiálního režimu marginalizovat a oblíbenou populistickou rétorickou kličkou je dělat oběť ze sebe – předně v kontextu toho, že Japonsko bylo samo terčem jednoho z největších válečných zločinů v podobě svržení atomových bomb. Pro Mijazakiho nejde o téma minulosti, ale o něco, s čím se vždy musel sám vyrovnávat. Především jeho pozdní tvorba se však dočkává kritiky za to, že snad v důsledku postupujícího věku minulost až příliš romantizuje.

Chlapec a volavka této kritice ve velké míře uniká, i protože se soustředí na individuální rozvoj Mahita. Ten se musí dostat tu nejtvrdší dětskou lekci: není středem světa a nikdy nebude šťastný, když to nepřijme. Nehledě na to, kolik hrůz zažil, pořád je na něm, aby se chopil iniciativy, pomohl druhým i sobě a naučil se přijímat dobré okolo sebe.

Do fantazijní říše zprvu uniká čistě proto, aby ukojil zvědavost a agresi, když s vlastnoručně vyrobeným lukem a šípem pronásleduje tajemnou volavku. Nakonec však musí zachránit svou těhotnou macechu, začít myslet na druhé. Mimo jiné potká ducha své matky coby dítěte, je tedy lákavé zůstat a na unesenou ženu zapomenout. Zvlášť když dostane možnost stát se de facto místním bohem a vytvořit svět zcela podle vlastních představ. Sledujeme ho dospět natolik, aby tuto lákavou možnost zvládl odmítnout.

Mijazaki byl bohem svých animovaných světů několik desítek let. Ne vždy udržel zcela pod kontrolou jejich vyznění a ne pokaždé se dokázal vyjádřit tak, jak chtěl. Obecně mu například vadí, jak moc se lidé soustředí na roztomilý design jeho příšerek a jak moc během sledování propadají sentimentalitě na úkor dospělejších a komplexnějších motivů. Můj soused Totoro měl naučit děti chodit do přírody, místo toho je úprkem zahnal do hračkářství, kde si nakoupily tematické plyšáky.

To však nic nemění na tom, že se jedná o velikána, jehož estetika ovlivnila nejen animátory na celém světě. Pacifismus a respekt k přírodě získaly v jeho osobě silného mluvčího. Chlapec a volavka nebude vlivným filmem, jedná se spíš o důstojný epilog, v němž se zrcadlí všechna Mijazakiho témata i jeho život. Sám o sobě nestrhne jako vrcholná Hajaova díla, pro někoho nicméně může jít o poslední dílek skládačky, kdy celé Mijazakiho portfolio zapadne do sebe.

Podívejte se na žebříček nejlepších animovaných filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.