Videorecenze: Její tělo o skokance přeměněné v pornohvězdu dopadl „asexuálně“

Po zranění páteře ve dvaceti letech, které jí znemožnilo věnovat se dál sportu na vrcholové úrovni, se Andrea Absolonová dala na přelomu milénia na natáčení tvrdého porna a stala se mezinárodně proslulou. Po pouhých pár letech jí byl diagnostikován agresivní nádor na mozku, jemuž po půl roce i přes operaci a intenzivní léčbu podlehla.

Film její tělo nesleduje osudy Andrey Absolonové zcela přesně a dovoluje si jistou autorskou licencí vypravěčsky zhušťovat. Výrazně tedy zkracuje dobu a peripetie, s nimiž se snažila vrátit ke sportu. Její hereckou kariéru líčí také zjednodušeně, jako by účinkovala jen v jednom českém produkčním kolektivu a přestup do americké produkce pro ni měl být zlomový. Snímek se i poměrně důsledně vyhýbá tomu, aby byl snadno zařaditelný do atmosféry přelomu devadesátých a nultých let, víceméně není důležité ani české kulturní prostředí.

Stejně tak je zjevné, že dílo nechce působit vzrušivě a k tělesnosti přistupuje s odstupem. Zároveň nejde říct, že jde o kriticky antipornografické dílo. Natáčení líčí spíš jako kamarádskou sešlost, jen sex samotný je mechanický a neosobní. Vytvoření paralely mezi vrcholovým sportem, který ničí tělo, a pornem, které (možná?) ničí duši, však příliš nefunguje. Dokonce se zdá, že tu má být jakási kauzální spojitost s tím, že nádor na mozku u Andrey vznikl proto, že si „nevážila svého těla“, což z děje ani ze známých reálných okolností nijak neplyne.

Hrdinka zůstává především oním „tělem bez duše“, což však těžko můžeme číst jako záměr. Chybí motivace, proč o takové postavě točit a na nic nepřijít, například kdy o svou duši přišla nebo zda ji vůbec měla. Všechna vymezení, čím snímek nechce být (pornografií, exploatací, voyerismem) nepomáhají tomu, aby bylo jasné, co má být jeho kvalitou.

Dobře odvedený casting, kdy herečkám věříme, že by mohly být sportovkyně nebo pornoherečky, nestačí na to, aby film dál přinášel plnokrevné emoce — empatii, odpor, lítost a podobně. Zároveň nejde o konceptuální dílo, nad nímž lze přemýšlet, něco z něj vyvodit, vidět v něm plodné kontrasty nebo z něj vyjít k otevřenému čtení.

Film je točený homogenním stylem, všichni hrají víceméně stejně, nejsou tu nastolené žádné protiváhy. Pokud se pokusíme o nějaký výklad, nedostaneme se za hranici „porno je (asi) špatné“ a „ženy nemají moc prostoru pro seberealizaci“. Tomu všemu chybí naléhavost, možná právě i nějaká opakující se rutina, kdy v opakování náhle vidíme malé odchylky a postupný úpadek.

Výsledkem je značně unylá podívaná, která sice chce být jiná než ostatní české filmy, ale dělá to spíš opatrně a nenápaditě. Jediné, co je možné říct, je, že dílo dodržuje určitou pietu a nevyznívá pro hlavní postavu urážlivě.