Štěpán Nezbeda

Tři mladé ženy závislé na sexu, jedna chata a dvacet šest dní izolace. Z takových vstupních parametrů by jistě šlo vygenerovat velké množství filmových zápletek a žánrů od porna po horor. Denis Côté, jeden z předních představitelů současné quebecké kinematografie, dobrovolně rezignoval na celou paletu možností, jak svůdné téma vděčně uchopit. V jeho nejnovějším dramatu Takové to léto neslouží ženská sexualita jako prostředek diváckého potěšení.

Prostředí vyšší společnosti, přísná měšťácká morálka, luxusní sídla, pečlivě vybrané kostýmy a vztahy mezi služebnictvem a jeho zaměstnavateli. To vše už známe například z britských heritage filmů či z populárního seriálu Panství Downton. Služka režisérky Mariany Čengel Solčanské natočená ve slovensko-české koprodukci se v mnohém drží osvědčených žánrových konvencí, okořeňuje je však čistě ženskou perspektivou a jízlivými dialogy. Snímek se právě těší velké popularitě na Netflixu, kde jej můžete zhlédnout.

První díl bláznivé francouzské komedie Alibi na klíč (2017) se stal v zemi svého vzniku diváckým hitem. Režisér filmu Philippe Lacheau se svému publiku podle všeho trefil do vkusu i letos a pokračování Alibi na klíč: Den D několik týdnů v řadě dominovalo žebříčkům návštěvnosti. Oproti prvnímu dílu ubrala dvojka na stereotypech a v ještě zběsilejším tempu sází na situační a fyzický humor.

Na streamovací platformě HBO Max se v těchto dnech objevila pozoruhodná prvotina pákistánského režiséra Saima Sadiqa Joyland z roku 2022. Odvážné drama, jež bylo v zemi původu zpočátku zakázané, získalo jako první pákistánský film cenu v Cannes a objevilo se i na festivalu v Karlových Varech. Veskrze tragický příběh obohacuje chvilkami euforie a Pákistán ukazuje jako místo, pod jehož rigidně náboženskou slupkou bují rozmanitost.

Trochu společenské kritiky, sem tam citace z Hamleta, proložit mystikou, střídat realismus se stylizovaností a naládovat tolika zápletkami, kolik se tam jen vejde. Co vznikne? S trochou štěstí a zkušeností možná svébytný autorský počin, v případě celovečerní prvotiny Jana Březiny Erhart spíš značně rozpadlý film, který nakonec neříká příliš o ničem. A to je škoda.

Ženatý čtyřicátník a architektka v důchodovém věku, tak vypadá ústřední dvojice filmu s poněkud zavádějícím názvem Mladí milenci. Režisérka Carine Tardieu převzala práci na něm po své zesnulé kolegyni Sólveig Anspach. Nekonvenční téma nebulvarizuje, úplně se však nevyhnula opačnému extrému, její snímek je místy až příliš utlumený a nevýrazný.

Renomovaná dokumentaristka Zuzana Piussi v celovečerním hraném debutu Zešílet osciluje na tematické úrovni mezi společenskou kritikou a psychologickou sondou. Stejně tak střídá i vážné a komediální žánrové prvky. Příjemně neobvyklý filmový tvar si však za nepřátele vybírá i zranitelné sociální skupiny, čímž ve výsledku zanechá zvláštní pachuť.

Politický thriller Chlapec z nebe švédského režiséra Tarika Saleha vstupuje v těchto dnech do českých kin. Vítěz ceny za nejlepší scénář z loňského festivalu v Cannes sleduje intriky egyptské tajné služby v nejstarší dosud fungující škole na světě. Českému publiku nabízí napínavý příběh z netradičního prostředí, který místy připomíná tuzemské snímky o působení Státní bezpečnosti. Ale s větší porcí modlení v arabštině.

V prestižní oscarové kategorii nejlepší mezinárodní film se o zlatou sošku kromě favorizované adaptace klasiky Na západní frontě klid z Německa či intimního belgického portrétu dvou dospívajících chlapců Blízko objevilo i argentinské soudní drama Argentina, 1985, byť nakonec neuspělo. Režisér Santiago Mitre v něm předkládá humanistické poselství o vytrvalém boji za spravedlnost, které se však na ploše své takřka dvouapůlhodinové stopáže nevyhne občasné suchopárnosti.

Alžběta Bavorská, známá jako Sisi, ukazující pravou rukou oděnou v bílé rukavici vztyčený prostředníček – tak vypadá jeden z plakátů lákajících na nový snímek rakouské režisérky Marie Kreutzer. Provokativní gesto přitom vyjadřuje nejen postoj nepochopené ženy vůči jejímu dusivě upjatému okolí, ale i vztah tvůrců k častým diváckým požadavkům na akurátnost historických filmů.

Po své zářijové premiéře na Slovensku vstoupilo i do českých kin černobílé drama Piargy podle povídky Františka Švantnera, napsané ve čtyřicátých letech, o hříšné vesnici smetené ze zemského povrchu. Zkušený česko-makedonský režisér Ivo Trajkov v něm na tuzemské poměry až příliš okázale máchá biblickými motivy, i přesto však jeho snímek dokáže zaujmout neobvykle tíživou atmosférou bezvýchodnosti a působivým vizuálem.

Koruna, jeden z nejúspěšnějších seriálů Netflixu, dává již od svého začátku nahlédnout do soukromí britské královské rodiny za vlády královny Alžběty II. V nejnovější, páté řadě hraje soustředění na velmi křehké vztahy uvnitř rodu Windsorů dosud největší roli a upozaďuje tak reflexi politických a společenských událostí. Seriál navíc bojuje s chatrnou dramaturgií a faktem, že většina divácké základny zobrazovaným událostem přihlížela již v době, kdy se děly, a nemusí být proto ochotná přijmout interpretaci tvůrců.

Zatím poslední snímek v Cannes oceněné režisérky Céline Sciammy Maminka se v českých kinech prakticky neobjevil. Což překvapí ještě více, uvážíme-li, že byl k vidění na 55. ročníku karlovarského filmového festivalu, takže místní distributoři měli příležitost ho zhlédnout a zakoupit. Minulý týden ho více než rok od premiéry v rámci Festivalu francouzského filmu v Praze uvedla samotná režisérka. Aktuálně lze snímek vidět na platformě Hulu a legálně se dá sehnat i jinými cestami.

O 17. listopadu 1989 se v Česku víc mluví a píše, než natáčí. To je vzhledem k posedlosti tuzemské kinematografie historií překvapivý stav věcí. Zvlášť když uvážíme, že události konce roku 1989 v životech mnoha současných filmařů představují nejvýznamnější historický milník, kterého se sami účastnili.

Nový snímek Tomasze Wińského Hranice lásky doprovázený manifestem Nová česká intimita zavdává příležitost k rozproudění diskuse o filmovém zobrazování intimity a erotiky. Ty jsou v české kinematografii přítomné již od první republiky, místo citlivého vykreslení lidské blízkosti či vyvolání vzrušení však často vzbuzují spíš výsměch, nechuť a pohoršení.