Vynést nočník, pomilovat milostslečnu. Československá Služka má plné ruce práce

Před několika měsíci jsme měli možnost v českých kinech zhlédnout drama Piargy o dívce ze slovenské vesnice, která se v první polovině dvacátého století musí vypořádat s prostředím ovládaném muži. Tento základní konflikt Služka sdílí. Snímek vznikl podle bestselleru Hany Lasicové, dcery Magdy Vašáryové, inspirovaném skutečným životním osudem z její rodiny. Tvůrčí tým pod vedením Mariany Čengel Solčanské, jež už má za sebou dvojici politických thrillerů Sviňa a Únos či pohádku Zakletá jeskyně, se na rozdíl od Iva Trajkova v Piargách vydala cestou od tragičnosti k většímu nadhledu a silnější romantické lince.

Anka (Dana Droppová) bydlí na slovenské vsi pouze se svou matkou. Když se starší žena provdá za místního hrubiána, pošle dceru do služby k bohatým českým Němcům do Prahy. Vystrašené mladé dívky opatrující fotografii císaře France Josefa jako svatý obrázek, se ujímá služebná slovensko-maďarského původu Líza (Vica Kerekes), jež doufá, že jí poměr s pánem domu (Karel Dobrý) zajistí budoucnost jako z červené knihovny. Do místního služebnictva dále patří sarkastická Kristína (Anna Geislerová), kuchařka, porodní bába, čarodějnice, vlastenka a feministka v jednom spolu s neškodně machistickým zahradníkem Štefanem (Lukáš Pelč).

Do té doby naivní Anka v překvapivě subverzivním prostředí panského personálu rychle intelektuálně dospívá. Po počátečním nepřátelství navíc navazuje milostný vztah s Resi (Radka Caldová), dcerou majitelů domu, již matka (Zuzana Mauréry) připravuje na život dámy z vysoké společnosti, která neodmlouvá, neboť „muži nechtějí hubaté ženy“. Lásku dvou dívek z opačných konců společenského žebříčku zkomplikuje Resin sňatek následovaný začátkem první světové války.

Nestává se příliš často, aby se tuzemská kinematografie vracela do českých zemí dvacátého století před vznikem republiky. Naše představivost je tak ve vztahu k tomuto období odkázaná na cimrmanovskou mytologii, Švejka či film Adéla ještě nevečeřela. K odlehčenému humoru typickému pro zobrazování této éry se pak v již četnějších dílech zasazených do první republiky přidává ještě nostalgie a úcta spojená s idealizovaným úsekem našich dějin.

Služka naproti tomu líčí na mikrokosmu jedné vily léta bezprostředně před první světovou válkou i během ní jako čas naplněný střety, z nichž nejzásadnější představuje ten mezi mužskými společenskými normami a ženami toužícími po štěstí. Jednotlivé postavy v tomto konfliktu používají různorodé zbraně.

Již samotná romantická láska Anky a Resi představuje vzpouru proti pravidlům. Ta pokračuje i na verbální úrovni, když Anka v předvečer Resiny svatební noci dostane od své přítelkyně a paní za úkol zjistit, jak probíhá sex s mužem. Nakráčí proto polonahá do cimry zahradníka Štefana, který se holedbá svým milostným umem, a se slovy „urob, čo je treba“ uléhá k němu do postele. Po zhruba pětivteřinovém styku se vrací za Resi a podává jí report „dá sa to vydržať“, zatímco Štefan se ráno chlubí svému kolegovi, jak v noci neměl čas na spaní.

Směšnou iluzi neotřesitelné mužské moci a potence nabourává i Resi, když vážný rozhovor pánské společnosti o sarajevském atentátu zchladí provokativní otázkou, zda je úmrtí následníka trůnu skutečný důvod k válce, či jen záminka, aby si velcí kluci mohli hrát na vojáky.

Nejtragičtější postava, komorná Líza, hledá v kontrastu s tím cestu k prosazení svých zájmů v podřízení se nastoleným zákonům a profitování z nich. Na slíbený malý domek ale milenka milostpána, jenž si ani nepamatuje její jméno, čeká marně. A kuchařka Kristína se se statusem quo vyrovnává samostudiem a emocionální odměřeností.

Právě Líza poskytuje svým ponížením frustrované Ance útěchu ve druhém konfliktu mezi služebnictvem a majiteli domu. Vlastními slovy tak utváří známou dialektiku mezi pánem a rabem. Ač panstvo dává služebným rozkazy a má nad nimi ekonomickou moc, neschopností vypořádat se s úkoly každodenního života na nich závisí víc než sluhové na pánech. Navíc před personálem nemají žádná tajemství, čehož Líza hojně využívá, když si pečlivě pročítá tajné dokumenty určené ke spálení.

Poslední bojiště do značné míry kopíruje zákopy první světové války a odehrává se na národnostní úrovni. Ač zdi honosného sídla zdánlivě ohraničují kosmopolitní prostor, kde se organicky mísí čeština, slovenština, maďarština a němčina, každá z národností si uchovává vlastní zájmy. Zatímco panstvo stále obdivně vzhlíží k autoritě císaře, na Ančině nočním stolku jeho podobiznu pomalu střídá fotografie Štefánika a Češka Kristína tajně sní o vyhnání Němců z Prahy. Nacionální roztržky jsou na chvíli zažehnány, když na konci snímku všichni upřeně hledí na mapu s novým uspořádáním poválečné střední Evropy.

Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že Služka jde milovníkům kostýmních romantických dramat drsně proti srsti, což rozhodně nedělá. Klíčovou roli stále hrají líbivé šaty a doplňky, krásné interiéry a místy až příliš nasládlá vizuální stránka. Tu lze nastínit například scénou něžných doteků prostřednictvím sluncem zalitého lněného plátna či směšně kýčovitým motivem slunéčka sedmitečného lezoucího z neznámých důvodů v blízkosti hlavní hrdinky. Tento motiv tvůrkyně naštěstí po první čtvrtině dvouhodinové stopáže opouštějí.

Pro žánr netradiční prvek představuje naopak důraz na lidskou tělesnost. První dialog mezi Ankou a Lízou probíhá během intimní hygieny a menstruace je i na několika dalších místech prezentována jako běžná součást života. Traumaticky na druhou stranu působí scény spojené s těhotenstvím. Při takřka nekonečném porodu jedna z žen málem zahyne. Námitku proti hříšnosti potratu pak sice Kristýna odpálkuje slovy: „Co pánbů? Pánbů snad někdy něco porodil?“, ale jeho průběh, ač neexplicitní, je plný krve a slz.

Snímek se nebrání ani nahotě, která oproti zvyklostem tuzemské mainstreamové kinematografie neslouží sexuální objektivizaci. Zobrazení přirozeně vypadajících nahých těl zastává hned několik funkcí, je zdrojem ponížení, vyjádřením intimity a každodennosti i nástrojem komického čarodějnického rituálu. Přestože tedy o nahotu není nouze, nedá se Služka co do sexuální otevřenosti srovnávat s podobně znějícím erotickým dramatem Komorná režiséra Park Chan-wooka. Ačkoli i ten vypráví o milostném vztahu bohaté dívky a její služebné.

Bizarně působí Ančina rutina vynášení panských nočníků, při kterém kamera s potěšením sleduje jejich obsah. Tento zájem o lehce tabuizovaný detail ze života služky můžeme vysvětlit jako další symbol porobení či poukázání na to, jak moc nespravedlivě drží lidé, jejichž tělesné funkce se nijak neliší od poddaných.

Zároveň tyto scény jistě neúmyslně pasují do zvláštního, byť marginálního fenoménu současné české kinematografie, kterému kurátoři tematického večera v kině Světozor přiřkli poetický název Česká fekální vlna. Zatím se sem oficiálně řadí pouze trojice studentských kraťasů Spiknutí holčičích hoven, Tvář z hoven a Nosičhoven In da Haus. Pokud si však vzpomeneme na absolutního vítěze letošních Českých lvů Il Boemo, také v něm najdeme velmi silnou scénu defekace neapolského krále. Zvednou i další čeští filmaři hozenou rukavici?

Služku lze s trochou lenosti označit za film pro všechny a pro nikoho. Některé milovníky historických snímků a romantiky budou možná při sledování vyrušovat emancipační prvky a jízlivost postav. Zastánci subverze by zase jistě dokázali poukázat na četná místa, ve kterých snímku dochází tempo, takže se ocitá ve standardní žánrové krajině. Přesto nejlepším způsobem, jak si tyto obavy potvrdit, či naopak vyvrátit, zůstává návštěva kina, za kterou Služka stojí.

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších filmů na Netflixu dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.