Zločiny privatizace, nešťastná láska, přízračný otec. Český Erhart si ukousl velké sousto

V prostředí podfinancované české kinematografie je třeba ocenit každou snahu mířit výš než k šovinistické romantické komedii plné product placementu, zvlášť u začínajících tvůrců. Vzniká proto tendence sympatickým českým projektům lehce stranit. Ani dobrý záměr však není všespásný a jeho realizace se ne vždy povede.

Dvacátník Erhart (Filip Březina) přijíždí do rodného maloměsta, aby se staral o svou matku (Petra Jungmanová) hospitalizovanou kvůli psychickým potížím v nemocnici. Jeho otec v devadesátých letech privatizoval místní slévárnu a následně byl odsouzený za její vytunelování. Po propuštění z vězení zmizel neznámo kam, z čehož se matka dosud nevzpamatovala a tvrdí, že s ní manžel komunikuje. Továrna nyní patří lokálnímu podnikateli a politikovi Novotnému (Přemysl Bureš), bývalému společníkovi Erhartova otce. 

Novotného dcera Berenika (Klára Soukupová), budoucí herečka, je do Erharta zamilovaná a snaží se mu pomoct vypátrat, jak to v devadesátkách s tunelováním ve skutečnosti bylo. Navíc vzniká milostný trojúhelník mezi Erhartem, Berenikou a terapeutkou Fany (Elizaveta Maximová), jež s dívkou zkouší Oféliin monolog z Hamleta. A do toho všeho se po okolí toulá přízračná postava (kdo to asi může být?) zachycená jako stín na bezpečnostních kamerách.

Navzdory názvu snímku se příběh neodvíjí pouze perspektivou Erharta, ale střídavě sleduje minimálně pět vztahově propojených postav, což je na skromných jednasedmdesát minut stopáže víc než dost. Žádný charakter proto nemá dostatečný prostor na hlubší prokreslení. Výsledkem není ani tak schematičnost jako spíš značná nesrozumitelnost jednotlivých osobností a vztahů mezi nimi. K jejich pochopení příliš nepřispívají ani často strojené dialogy, jenž zejména ve scénách Erharta a Fany místy nahrazuje zvláštní civění, zamýšlené nejspíše jako projev zamilovanosti.

Tím však chaos nekončí. Stejně překotně jako postavy se zde střídá i důraz na jednotlivé příběhové linie, témata a celkové žánrové a stylistické ladění filmu. Z nich je asi nejméně záživné samotné vyšetřování událostí z devadesátých let. Erhart s Berenikou během něj vyslýchají pamětníky, bádají v archivu, tajně listují rodinnými dokumenty a chybět nesmí ani nástěnka s navzájem propojenými fotografiemi a novinovými výstřižky. 

Právě snaha o ohlédnutí za privatizací v 90. letech podle režiséra stála na počátku celého projektu, jehož cílem má být přiblížení tohoto období mladším generacím. Ponechme stranou otázku, zda je taková téma pro mladší generace jakkoli aktuální, proč tedy alespoň nezůstat jen u něj a rozmělňovat ho dalšími odbočkami? Sedmdesátiminutový formát není román ani tříhodinový epos.

Ony „vedlejší“ mysteriózní dějové linie ztraceného otce a nešťastné lásky se ve výsledku paradoxně jeví jako o něco živější a formálně nápaditější. Zatímco se Berenika zabývá vyšetřováním, Fany Erhartovi pomáhá vyrovnat se s nepřítomným otcem a matčinou nemocí prostřednictvím řízené hypnózy, která vyústí v halucinační pasáže zasazené do mlhou zahaleného lesa. Žárlící Berenika se zase čím dál víc stylizuje do Shakespearovy šílené Ofélie. 

Naivně metaforické záběry, ve kterých se dívka potápí do hromady listí vlnící se jako vodní hladina, jsou přitom očividnou parafrází některých scén z Melancholie Larse von Triera, který se zase inspiroval obrazem Ofélie Johna Everetta Millaise. Tyto surrealistické pasáže a intertextuální odkazy se však s realistickým zbytkem snímku nepříjemně bijí a spíše umocňují dojem nesourodosti a roztříštěnosti.

Pro příklad, kdy se souhra na první pohled neslučitelných tematických, žánrových a stylistických prvků povedla, nemusíme sahat daleko. Experimentátor Miroslav Bambušek natočil v roce 2021 Lidi krve o tajemné výpravě za temnou rodinnou minulostí. Bez ostychu zde zkombinoval pátrání po rodinných tajemstvích, sociální kritiku situace současných Sudet, flashbacky do časů odsunu Němců a vykreslení pohraničního genia loci do jedné velké, pervitinem poháněné halucinogenní jízdy. Svou sázkou na autorskou radikalitu tak došel k daleko přesvědčivějšímu tvaru.