Jaké je setkat se s vlastní matkou coby holčičkou? Hvězda evropského filmu v Praze uvedla opomenutý klenot

Tvorba Céline Sciammy vyniká v první řadě schopností vymodelovat mnohorozměrné ženské postavy a přesvědčivě zachytit vztahovou dynamiku mezi nimi. V Holčičí partě tak sleduje snahu dospívajících obyvatelek pařížského předměstí proklestit si cestu k sebevyjádření nehostinným macho prostředím špinavých sídlišť, na nichž vládnou mužská pravidla. Precizně vykreslený a skvěle odstínovaný Portrét dívky v plamenech, jeden z nejlepších filmů desetiletí, zase divačkám a divákům zprostředkovává erupce zakázané touhy dvou mladých žen v 18. století, aniž by na plátně promluvil jediný muž. V Mamince se Sciamma tentokrát vydává do krajiny dětství, zvládá se přitom vyhýbat nutně hrozící sentimentalitě i kýči a připravuje značnou výzvu pro všechny, kdo její film chtějí vylíčit slovy a vyhnout se klišé stejně úspěšně jako ona.

Osmileté Nelly právě zemřela babička a ona smutní, že se s ní při posledním setkání dostatečně nerozloučila. Se svými rodiči, mezi nimiž panuje nepříjemné pnutí, odjíždí vyklidit dům na venkově, kde vyrůstala Nellyina matka Marion. Marion dům z neznámých důvodů brzy opouští a Nelly v něm zůstává sama s otcem. V lese potkává osmiletou Marion, stavějící bunkr ze dřeva, a netrvá jí příliš dlouho, aby si uvědomila, že jde o dětskou verzi její rodičky, na kterou v domě čeká Nellyina třicetiletá babička.

Fantazijní zápletka o cestování v čase však neposkytuje záminku k tomu, aby se začala ohledávat pravidla fikčního světa. Nelly svou schopnost pohybovat se 23 let tam a nazpátek přijímá jako prostý fakt. Čtyři dny do odjezdu z magického místa využívá k hledání příčin matčiny hluboko uhnízděné melancholie a strávení posledních chvil s babičkou. V popředí zájmu se opět ocitají bazální mezilidské vztahy.

Nekoná se žádné velké drama a všechny cesty k prvoplánovému dojetí jsou předem odmítnuty. Celý snímek naopak prostupuje utlumenost a ztišenost dávající nad slovy vynikat prostým gestům, pohledům a objetím naplněným dětskou něhou. Když se obě dívky sedící na posteli ozářené uhasínajícím odpoledním světlem baví o tom, zda Marion Nelly ve svých 23 letech chtěla, načež osmiletá verze matky odpovídá, že na ni myslí už teď, je v tom cosi samozřejmého a zároveň mrazivě silného.

Nemalý emocionální dopad Sciamma dokáže v komorních kulisách čítajících jeden les, dům a všeho všudy pět herců vykřesat zejména díky práci s dvojicí představitelek dětských postav. Ty jsou v reálném životě sestry a jejich takřka nerozeznatelnou podobnost elegantně řeší barevné odlišení oblečení, odstíny modré pro Nelly a červené tóny pro Marion. Režisérka vede své svěřenkyně dětskými neplechami i vážnými rozhovory stejně přesvědčivě jako před pár lety Sean Baker v The Florida Project, který se stal v jistém smyslu vzorem pro využití dětí před kamerou.

Přesto v některých momentech nejde přehlédnout diskrepanci mezi občas až nepřirozeně vážnými a předčasně vyspělými mladými dívkami v dialogových scénách a hystericky se smějícími holčičkami v pasážích, kde ruka režisérky povolila a osmileté dostaly větší prostor být samy sebou (příprava palačinek, srkání polévky). Sekvence sebeuvědoměle tematizující dětské herectví, v nichž Nelly s Marion přehrávají melodrama zahrnující vraždu a nenaplněnou lásku, však i tak patří k vrcholům celého díla.

Bez ohledu na to není dětství idealizováno jako bezstarostný čas neomezeného veselí a nekončících her. Nelly ho prožívá v zádumčivém zamyšlení a nezřídka ve frustrující snaze pochopit svět, jenž ji obklopuje, a proniknout do podstaty lidí, na nichž jí záleží. Svého otce tak konfrontuje otázkou, proč se dospělí lidé při svém vzpomínání na raná léta života omezují na nostalgické historky o tom, co za dárky dostali k Vánocům či zda měli rádi pizzu a mlčí o „skutečných věcech“, jakými jsou strachy ze stínů formující se před spaním v opuštěném pokoji zahaleném do tmy.

Připuštění si neodbytných pocitů vlastní marginálnosti, bezmocnosti a zmatenosti, bezprostředně zažívaných v dětství, jako by se s postupujícími lety přesouvalo kamsi za brány podvědomí a ze zdánlivě autentických vzpomínek bylo vymazáno.

Závěrečnou katarzi ale i tak opanuje radost. Sciamma již v Holčičí partě ukázala své mistrovství ve správném načasování vpuštění hudby do jinak na hudební doprovod skoupého filmu, bezesporu nejsilnějším okamžikem snímku tak byla modře nasvícená scéna tance do rytmu Rihanniných Diamonds. V Mamince zazní pro film speciálně složená Muzika budoucnosti pouze jednou, avšak s o to chirurgicky přesnějším emocionálním dopadem, jehož okolnosti ponechám na diváckém zážitku každého zájemce či zájemkyně.

Z jistého úhlu pohledu nakonec není divu, proč Maminka, na rozdíl od Portrétu dívky v plamenech, proplula českými festivalovými vodami bez většího zájmu. Nesnaží se provokovat, neútočí na lidské smysly, netváří se jako kdovíjaká intelektuální výzva a nesprávně naladěné publikum nemusí zasáhnout ani na citové úrovni. Při ochotě přistoupit na její subtilnost a odhodit na chvíli štít cynismu však dokáže proniknout překvapivě hluboko. A i pokud k její velmi svěží dvaasedmdesátiminutové stopáži přičteme těch pár minut, které člověk musí strávit detektivní prací při jejím hledáním na internetu, stále se jedná o velmi výhodnou předvánoční investici.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.