O sexu bez exploatace. Takové to léto ukazuje nymfomanii jako následek traumat

Není to tak dávno, co se českému publiku představil jeden z předchozích snímků Denise Côtého Antologie města duchů z roku 2019. Netradiční duchařina o malé kanadské vesnici, v níž se uprostřed mlhy objevují tajemné přízraky, sice nabízela řadu interpretací, její hlavní předností však bylo vykreslení melancholické atmosféry konkrétního místa. I ambice autorova nového snímku jako by spočívala spíše ve zprostředkování pomíjivého pocitu prázdnoty uprostřed letního bezčasí než v konstrukci jasně vypointovaného příběhu či dokonce ve snaze o osvětu.

Geisha (Aude Mathieu), Léonie (Larissa Corriveau) a Eugénie (Laure Giappiconi) se na doporučení svých lékařů podrobují dobrovolnému experimentu, při němž mají strávit 26 dní v domě uprostřed kanadské přírody. Součástí jejich pobytu je omezený přístup k telefonu a zákaz tvrdých drog. Naproti tomu sexuální aktivity, stejně jako konzumace alkoholu, nepodléhají restrikcím. Jeden den pak může trojice žen strávit mimo objekt. Přísnou autorku výzkumu Mathildu, toho času těhotnou, střídá tento rok na pozici odborného dohledu německá akademička a terapeutka Octavia (Anne Ratte-Polle), která řeší své osobní problémy. Kromě ní obývá dům ještě sociální pracovník Sami (Samir Guesmi) a kuchařka Diana.

Podstata, metodika i cíle experimentu zůstávají po celých 137 minut stopáže nejasné, víme jen, že si Octavia vede o pacientkách zápisky. Víc než léčebnou kúru celý pobyt připomíná obyčejné prázdniny. Cosi formálně podobného terapeutickému sezení proběhne za celou dobu pouze jednou, protagonistky, zejména Léonie, o sobě mluví u společných večeří či nad sklenicí vína.

Právě tyto verbální výpravy za kořeny Léonina současného stavu představují nejmrazivější okamžiky celého díla. Subtilní Léo mluví o tom, jak ji v dětství zneužíval otec, či vypráví příběh o gangbangu, když ji patnácti dělníkům prodal její bývalý přítel. Snaží se přitom sebe i posluchače přesvědčit, že si oboje užívala, neboť podobné zkušenosti vyhledává dál. Její nepřítomný výraz je však v příkrém kontrastu s tím, co tvrdí.

O historii Léoniných dvou společnic se toho dozvídáme méně. Eugénie se chtíč snaží sublimovat do umění a drog. Nejmladší Geisha k sexu přistupuje zdánlivě nejlehkovážněji, ale mužská touha a pocit žádanosti jsou jí ve skutečnosti hlavně berličkami k dosažení zdání moci a sebevědomí. Právě z problému s přijetím sebe sama a vlastních hodnot pramení problémy všech tří žen.

S tímto vědomím Côté přistupuje k vyobrazení nahoty a intimních scén. Režisér se nevyhýbá sexuálnímu obsahu, jenž v obrazové rovině zůstává na úrovni masturbace, vibrátor si s sebou na netradiční dovolenou ostatně přivezly Geisha, Léonie, Eugénie i Octavia. Snímání masturbujících žen roztřesenou ruční kamerou, které navíc často pracuje s náznaky, skrytostí či zrcadlovým odrazem, ale u diváků a divaček se špetkou empatie rozhodně nemá vyvolat voyeuristický pocit vzrušení. Postavy se neukájejí pro divácké potěšení, jde často spíše o takřka sebedestruktivní akty zoufalství z absence něhy.

Côtého přístup lze položit do protikladu s dvoudílnou Nymfomankou Larse von Triera. Hlavní postava Trierova diptychu sdílí s Côtého protagonistkami závislost na sexu. Dánský provokatér jde ve studiu jejích příčin a následků dál než Kanaďan, přesto závažné téma zároveň využívá k provokaci a cynicky se snaží vzrušit sledující nekonečnou plejádou pornograficky pojatých scén.

Geisha, Léonie a Eugénie si navzájem poskytují oporu a stávají se přítelkyněmi, jejich interakce s muži, téměř vždy bezejmennými, během dne volna naproti tomu probíhají v podstatě jen ve dvou módech: směšnosti a tíživosti. Komicky a hravě vyznívá pasáž, v níž Geisha láká do lesa mladíky hrající fotbal, ti se u ní postupně vystřídají, načež dívka spokojeně odchází. To vše bez jediného slova. Výmluvnost naopak prokazuje Eugénie, jež ve svém dnu volna přichází za náhodným kamioňákem, několik minut mu vykládá, co všechno by s ním dělala v jeho kabině, až ji řidič nakonec s ňoumovským výrazem pouští dál.

Mnohem nepříjemnější emoce vyvolává Geishina žádost vůči mlčenlivému partnerovi, že tentokrát by to chtěla dělat míň jako v pornu, která po střihu přechází v záběr, v němž polonahá klečí kdesi na louce, zatímco stojící muž majetnicky svírá vršek její hlavy. Léonie zase po shibari seanci prosí jejího vykonavatele, jestli by mohla přespat u něj v posteli. Ten ji odmítá a nabízí elektrošoky.

Muži, jimž často ani nevidíme do obličeje, tak působí buď jako směšné figurky sloužící pouze coby nástroje ukojení, nebo jakési chladné a neosobní monolity nezajímající se o potřeby a přání hrdinek. Výjimku představuje sociální pracovník Sami, archetyp pečujícího partnera, jenž se zájmem a pochopením naslouchá vypravování svých svěřenkyň. Diváckou pozornost proto může navzdory zdlouhavému tempu filmu držet otázka, zda Sami odolá jejich flirtování, nebo zneužije jejich důvěry podobně jako Seligman v Nymfomance.

Navzdory dlouhé stopáži jde kromě vzájemného sblížení jen těžko pozorovat jakýkoli vývoj postav a nezdá se, že by prázdninový experiment přinášel prokazatelné výsledky. Místo jasného vyvrcholení se publiku dostává napojení na sledované charaktery a z něho pramenící zjištění, že překonání traumat a závislostí je běh na trať delší než dvacet šest dní jednoho kanadského léta. Náhradou za katarzi nezbývá než přijmout závěrečnou metaforu s ponorem do jezera.