Monarchie i seriál v krizi. Nová řada Koruny si zahrává s bulvárem, straní Dianě a royalisté z ní rozhodně nadšení nebudou

Letošní desetidílná série Koruny pokrývá období od roku 1991 do léta 1997 a je rámovaná na dvou úrovních. Linii zabývající se osobními životy protagonistů dominuje nepřekvapivě vztah prince Charlese a princezny Diany, který sledujeme od vrcholu jeho krize na druhých líbánkách v Itálii až po rozvod v srpnu 1996.

Ač děj přesahuje ještě do následujícího roku, samotnou Dianinu smrt si autoři v čele s Peterem Morganem nechali v rozporu s požadavky přirozené gradace i uzavřenosti série až na šestou a nejspíš i poslední řadu. Toto dramaturgické rozhodnutí se tak zejména v závěrečných dílech nepříjemně projevuje na umělém natahování celé dianovské linky. Ukázkovým příkladem je devátá a nejnudnější epizoda nazvaná Pár č. 31 snažící se o klopotné paralely mezi královským rozvodem a ukončením vztahů „běžných“ párů.

Podobně rozpačitě vyznívá třetí díl, který náhle zcela odskočí od hlavní dějového oblouku a věnuje se přátelství Mohameda Al-Fayeda s jeho komorníkem. Mohamedův syn Dodi, pozdější partner Diany, jenž s ní zemře při osudové autonehodě, se přitom s princeznou v žádném z deseti aktuálních dílů v podstatě nepotká. Naopak romantický vztah mezi Dianou a pákistánským lékařem Khanem je nejdříve pracně budovaný, načež se o jeho konci dozvídáme ze dvou vět pronesených na Dianině terapii hned v následující epizodě.

Rámec druhé linie, jež se snaží revidovat potřebu samotné existence monarchie v moderní společnosti, se na první pohled může zdát bizarní, jeho ústřední motiv totiž představuje královská jachta Britannia. Alžběta k ní má silnou citovou vazbu a jednání o její nákladné rekonstrukci ze státních peněz se odvíjí od tlaku vyvíjeného na premiéra Johna Majora v prvním dílu až po finální zamítnutí nově zvoleným Tony Blairem na samém konci řady.

Britannia tak slouží jako symbol starého vnímání královské rodiny, která disponuje bohem uděleným právem plavit se na luxusní jachtě placené z peněz „poddaných“ nejen na státní návštěvy, ale i na soukromé dovolené. Toto tradiční pojetí panovnictví izolovaného od reálného světa a přesvědčeného o vlastní výjimečnosti zosobňuje v Koruně sama královna, jež se již v 90. letech netěší tak silné podpoře veřejnosti. Její protiklad představuje moderně smýšlející a oblíbený princ Charles.

Kritika monarchie se však na některých místech nese i v daleko cyničtějším duchu. Na začátku nejpovedenější epizody série s názvem Ipaťjevův dům, tvůrci s chladnokrevnou a zároveň naléhavou zlomyslností staví do juxtapozice záběry lovem se bavícího krále Jiřího V. a bolševiky brutálně vražděných Romanovců, jimž britský panovník odmítl podat pomocnou ruku. Tato stará křivda vyplouvá na povrch při sbližování Velké Británie s čerstvě demokratickým Ruskem a zároveň položí červivou třešničku na dort dočasného odcizení Alžběty a jejího manžela Philipa. Přesvědčivě se tu tak snoubí historie, politika a mezilidské vztahy. V rámci celé série se však jedná spíš o výjimku.

V popředí zájmu se totiž nachází vztahová dynamika uvnitř panovnického rodu v čele s Alžbětou II. Tu po Clair Foy a Olivii Colman nově ztvárňuje Imelda Staunton, již má celá jedna generace diváků a divaček neodmyslitelně spojenou s rolí Dolores Umbridge v Harry Potterovi. S nechvalně známou stoupenkyní lorda Voldemorta přitom v nové roli sdílí nejen zálibu v růžových kostýmcích, ale i značnou míru odměřenosti a nesympatičnosti. Alžběta sama sebe na prvním místě vnímá jako panovnici, poté jako hlavu anglikánské církve a až pak jako manželku, matku a sestru. Před štěstí sebe a svých blízkých tak klade závazek vůči monarchii a veřejný obraz královské rodiny.

Její manželství s Philipem (Jonathan Pryce), balancujícího mezi empatickým staříkem a aktivistickým intelektuálem, představuje institucionální pojetí svazku založeného mimo lásky také na povinnosti a kompromisu. S tímto pojetím kontrastují vztahy jejích potomků, kteří k Alžbětině nelibosti věří, že vyprchá-li romantická láska, má přes odpor církve, tradic a části veřejnosti skončit také manželské pouto.

Téma rozvodu se samozřejmě týká i Charlese a Diany. Následník trůnu, jehož tentokrát sehrál Dominic West, přitom zaujímá místo nejvíce schizofrenně vykreslené postavy seriálu. Na úrovni politiky totiž sice představuje progresivní alternativu ke zkostnatělé Alžbětě, jakmile však sestoupí do osobní roviny, začíná připomínat takřka bondovského padoucha intrikujícího všemi možnými prostředky proti své matce i ženě.

S daleko menší mírou kritiky tvůrci interpretují osobnost Diany, která má v podání Elizabeth Debicki dvě základní polohy: éterický prototyp krásky s roztomilým kukučem, nebo emocionálně labilní melancholičky toužící po svobodě, jíž navzdory všem pohádkám svatba s princem nepřinesla štěstí. Matka Williama a Harryho je tak většinu času pouze vlečená okolnostmi a zneužívaná tu královskou rodinou, tu médii.

Když už se však odhodlá k rezistenci, většinou to stojí za to. Její slavný rozhovor pro BBC, v němž si vůči Windsorům nebere servítky, například tvůrci spojují s pokusem o prachový atentát Guye Fawkese 5. listopadu 1605. Podobně úsměvně vyznívá i její malá pomsta, když v divácké anketě jedné z televizních stanic vytáčí stále dokola stejné telefonní číslo, aby hlasovala „ne“ v otázce o setrvání monarchie.

Ve druhé pětici epizod se častěji než odlehčené chvíle objevují pasáže připomínající spíše paranoidní politický thriller. Množí se náznaky, že Dianu odposlouchávají tajné služby a někdo možná dokonce usiluje o její život. Morgan však zůstává pouze u nejednoznačnosti, nepouští se otevřeně do konspiračních teorií a dává prostor čtení, že Dianinu paranoii přiživují manipulace médií.

Právě sdělovací prostředky mají v nové Koruně důležitou úlohu i v jiném smyslu. Když se politický systém postavený na jedné rodině střetne s rozšířením masových médií, začíná být nemožné vyhnout se bulvarizaci a telenovelizaci celé konstituční monarchie, což ostatně dokládá i aktuální dokusérie Harry & Meghan běžící na Netflixu.

V očích občanů Británie 90. let tak příslušníci královského rodu začínají splývat s jejich oblíbenými seriálovými postavami a účastníky reality show, rozmáhá se fenomén fanouškovství aplikovaný na politiku. Není proto divu, že následníkovi trůnu začínají radit spin doctors a veřejný obraz Windsorů se stává takřka filmovou iluzí.

Pátá řada Koruny však nejspíš nepotěší fanoušky a fanynky Windsorů ani seriálu. Pro první bude příliš kritická vůči nedávno zesnulé Alžbětě II. i současnému králi Charlesovi. Druhá skupina pak nejspíš s povzdechem zavzpomíná na starý casting a dramaturgickou sevřenost předchozích řad, které odhalovaly méně známé události, než jsou ty z 90. let 20. století. Ukazuje se, že čím víc se Koruna blíží současnosti, tím rychleji se její potenciál vyčerpává. Ukončení seriálu spolu se šestou sérií lze považovat za moudré rozhodnutí.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.