Muslimské Jméno růže? Oceňovaný Chlapec z nebe je rozhodně víc než to

„Film se inspiroval knihou Umberta Eca Jméno růže,“ uvádí o snímku Tarika Saleha oficiální anotace českého distributora. A při troše snahy při sledování skutečně můžeme najít jisté paralely mezi Chlapcem z nebe a vrcholně postmoderním románem italského medievisty, případně jeho filmovou adaptací z 80. let, za níž stojí Jean-Jacques Annaud. Obě díla se odehrávají v poměrně uzavřené náboženské komunitě, teologické spory hrají klíčovou úlohu v jejich příběhu a mladý protagonista se v nich musí potýkat s jednou či více vraždami. Tady však výčet podobností v podstatě končí, a to nejen proto, že z benediktinského opatství Itálie 14. století se v novém filmu přesouváme do egyptské metropole současnosti.

Adam je synem chudého rybáře na egyptském venkově. Díky svému nadání však získává stipendium na káhirské univerzitě Al-Azhar, mocenském a intelektuálním centru sunnitského islámu, kam se sjíždějí studenti z celého světa. Jeho fascinaci velkoměstským prostředím a vzděláváním naplněnou rutinou starobylé univerzity k vlastní smůle brzy naruší smrt velkého imáma, hlavního duchovního představitele univerzity. Toto přirozené úmrtí je spolu s vraždou studenta, jenž o dění na škole donášel egyptské tajné policii, rozbuškou mocenského boje mezi státní a církevní mocí o vliv při volbě nového velkého imáma.

Autoritářský egyptský prezident má totiž ambice dosadit do čela školy vlastního člověka a získat tak absolutní podporu svého režimu. Nezbývá mu nic jiného,  než prostřednictvím tajné policie obrátit přízeň volitelů v neprospěch příliš respektovaného a nezávislého slepce šajcha Negmiho a s radikálním Muslimským bratrstvem spojeného šajcha Al Durani. Záležitost dostane na starost charismatický, byť morálně značně ambivalentní plukovník Ibrahim. Ten si jako nového špeha vybere Adama. Nadějný mladík se proto musí zpronevěřit svým ideálům a dle Ibrahimových instrukcí za zdmi univerzity zjišťovat kompromitující informace na nepohodlné vyučující a vypátrat vrahy svého donašečského předchůdce.

Hlavní konflikt filmu se odehrává v rámci dvou úrovní. Na jedné proti sobě stojí duchovní a světská moc, na druhé pak autokratický stát a mravní integrita jedince. V konfliktu mezi církví a politikou tvůrci nestojí ani na jedné straně a oba póly vykreslují jako potřebné pro zachování rovnováhy egyptské společnosti. Nepříliš demokratický politický systém sice perzekvuje své odpůrce, ale aspoň drží na uzdě tíhnutí k obyvatel islámskému fundamentalismu. Mocné náboženství zase nastavuje režimu hodnotové zrcadlo a tvoří tolerovanou opozici.

Konflikt mezi státem a jedincem tvůrci přenášejí do osobnější roviny. Adam si je při své inteligenci vědom toho, že Ibrahim disponuje bezprostředně větší mocí než bůh, v něhož věří, a ví, že to, co po něm plukovník chce, je špatné. Nemá však odvahu se vzepřít. Naproti tomu plukovník tajné policie zpočátku chlapce využívá jako nástroj svých zájmů, ale postupně se nedokáže ubránit sympatiím, jež vůči němu cítí, a začíná si k Adamovi vytvářet až otcovský vztah. Právě dynamika mezi oběma postavami drží, po pomalém začátku, divácký zájem po celé dvě hodiny stopáže.

V mnoha ohledech tak Chlapec z nebe dává vzpomenout na povedené české drama zasazené do období normalizace Pouta. V něm Antonín, důstojník StB, stále více pochybuje o své úloze v totalitním systému. Začíná si uvědomovat, že závidí příslušníků disentu, které má sledovat, způsob života a že jsou mu v mnohém bližší než kolegové estébáci.

Pro středoevropské publikum může kromě povědomých morálních dilemat představovat lákadlo i zasazení příběhu do prostředí nepříliš známého, o to více však démonizovaného náboženství. Stejně jako šlo ze Jména růže vyčíst mnoho zajímavých informací o křesťanské scholastice, i Chlapec z nebe nabídne několik poznatků o fungování sunnitského islámu. Až anticky působící scény, v nichž učitelé na obřím nádvoří univerzity hovoří ke skupinkám studentů sedících na zemi o náboženských otázkách, fungují jako příjemné filosofické výspy před dalším kolem intrik. Ostatně, v kolika jiných politických thrillerech se jedna z hlavních zápletek vyřeší učenou disputací nad konkrétní pasáží koránu?

Důležitou roli ve filmu hrají i estetické aspekty islámu. Když kamera snímá zástupy jednotně oděných studentů s ikonickými červenými pokrývkami hlavy v kulisách architektonicky působivé středověké univerzity, nedá se takovým obrazům upřít vizuální kvalita. A soutěž v recitaci posvátných textů, při níž se sledující kvůli absenci titulků musí soustředit pouze na melodickou stránku arabštiny, představuje jeden z nejkrásnějších okamžiků celého snímku.

Stejně jako jiná náboženství a instituce, i islám jistě zasluhuje značnou dávku kritiky. Nicméně pokud se jím však nějaké dílo tak silně zabývá, lze považovat za osvěžující, že ho tematizuje jinak než jako bandu zakuklených teroristů řvoucích: „Allāhu Akbar!“