Falešná svatba i rodiče, pravá prsa. V Alibi na klíč: Den D je lež základem manželství

Jak připomenou první minuty, Greg býval ředitelem společnosti Alibi.com, jež má svou reálnou předlohu ve Francii i u nás. V ní se společně se svými dvěma parťáky zaměřoval na krytí svých zákazníků, nejčastěji při nevěře. Vymýšlel a realizoval košaté plány, aby nicnetušící blízcí klientů zůstali v blažené nevědomosti. Zamiloval se však do Flo (Elodie Fontan), jejímuž otci Gerardovi (Didier Bourdon) pomáhal zakrýt podvádění Floiny matky Marlène (Nathalie Baye). Vše se odhalilo, viníci byli potrestáni, ale pomocí dalších drobných klamů skončily oba páry opět spolu.

Nyní si Greg užívá nezaslouženého odpočinku. Čas tráví pečlivým sestavováním modelu Titanicu (ano, půjde ke dnu) a aniž by se on, Flo či její rodiče čímkoli prokazatelně živili, bydlí v luxusním domě na předměstí Paříže. Takovému životu už samozřejmě zbývá k dokonalosti pouze svatba, Greg proto Flo požádá o ruku. Má to ovšem jeden háček. Greg tají, že jeho otec je kriminálník a matka už několik desítek let natáčí erotické filmy, které tchán k nelibosti Marlène obdivuje. Ke všemu má Greg nařízené domácí vězení. Nezbývá (kromě jednoduchého přiznání pravdy, které by vše vyřešilo asi tak za deset vteřin) než uspořádat dvě svatby, jednu falešnou s opravdovými rodiči a druhou opravdovou s falešnými rodiči, to vše v rámci jednoho dne a sousedících zahrad.

Nastíněná zápletka dává tušit, o jaký druh humoru asi půjde, od bláznivé komedie by ostatně subtilní rafinovanost očekával málokdo. V porovnání s minulým dílem naštěstí ubylo trapně stereotypního zobrazování menšin a šovinistických průpovídek. Sem tam sice nějaká z postav udělá narážku na politicky korektní dobu, avšak obecně se tvůrci raději drží dál. Verbální humor ostatně nepatří mezi nejsilnější zbraně jejich komediální výbavy. To dokládá například running joke variující situaci, při níž některá z žen hodnotí ňadra Gregovy matky jako falešná a jeden či více mužů, fanoušků její tvorby, se okamžitě ohradí: „Ne, jsou pravý.“ Hloupé, ano, pořád však značně vzdálené intenzivní chuti na místě se zabít, důvěrně známé ze sledování českých komerčních komedií.

Daleko víc než na dialogy se ku prospěchu všech sází na značnou míru absurdity a přepálenosti, která v průběhu svižně ubíhajících osmaosmdesáti minut stopáže téměř nepřestává gradovat, až nakonec vyústí v šílenou svatební sekvenci. Tvůrci v nespoutané míře využívají fyzické gagy, jež sice zpravidla nejsou o moc chytřejší než vtípky o prsou, ale když přijdou ve správnou chvíli a s vhodně vyměřenou dávkou nečekanosti, dokážou rozesmát. Jedné z postav zlomí nohu fotbalová trofej vymrštěná vrtulí helikoptéry, na jinou spadne auto a třetí se musí vypořádat s nemilými následky rafinované pasti spočívající v sekundovém lepidle naneseném na záchodovém prkýnku.

Tento typ taškařic vrcholí scénou přepadení, ve kterém domnělý zloděj bojuje s nahým tlustým Gerardem. Choreografie tohoto nelítostného souboje, včetně vzájemných pozic nejrůznějších tělesných otvorů, v některých okamžicích přesně cituje legendární hotelovou bitku z Borata, v níž protagonista bojuje s producentem Azamatem. Až parodické odkazy na populární kulturu, Star Wars, Assasin´s Creed či filmy s Van Dammem tvořily nedílnou součást prvního dílu. Ve dvojce sice zbyl pouze jeden, zato povedený.

Důvtipněji působí pasáže, jejichž komičnost staví na hravé práci s mizanscénou a rámováním. V průběhu snímku se postavy snaží vzájemně oklamat a přechytračit simulováním a inscenováním potřebných situací. Kolem stojícího auta, v němž sedí Greg, telefonuje a tvrdí, že zrovna jede taxíkem v Marrákeši, pobíhají jeho dva kumpáni s palmami v květináči. Do Floina marrákešského pokoje zas přijde majitel marocké franšízy Alibi.com, nasadí si na hlavu televizi a předstírá moderování zpráv, přičemž ilustrační záběry k reportážím běží na smartphonu, jenž drží v ruce. Pobavení tak vyvolává naivita, směšnost i zvláštní vychytralost pokusů o podvody stejně jako škodolibá radost z toho, když se plány začínají hroutit. Tvůrci totiž dávají pozor, aby byla nepřejícnost publika morálně obhajitelná tím, že postavy se nechovají správně, byť jsou v podstatě sympatické.

Co nám chce vlastně Den D říct o mezilidských vztazích? Poselství prvního dílu bylo jednoznačné a problematické: muži lžou, podvádějí a vypadají u toho směšně, ale když projeví lítost, ženy je vezmou na milost, neboť láska vše spraví. Lež není problém, dokud se neodhalí, a pokud slouží dobré věci, je v pořádku.

Tento pohled dvojka zpočátku problematizuje, a dokonce poukazuje na nespravedlivé rozdílnosti ve vnímání mužské a ženské role ve vztahu. Nevěrník Gerard se rozčílí po zjištění, že nebyl Marlèniným prvním sexuálním partnerem. Grega, jehož vztah s budoucí manželkou je založený na sérii lží, pak šokuje, že mu Flo neřekla pravdu o události, kterou na ni sám nastražil.

Řešení klamu v manželství nakonec nedopadá tím, že by se obě strany domluvily na upřímnosti, ani opuštěním lhářů. Lhaní se naopak normalizuje a nakonec ho za své přijme i Flo, byť v odlehčeném a nevážném podání, které jako by neupřímnost legitimizovalo.