Každé ráno na lodi Adamant, navržené speciálně pro účely stacionáře, začíná roztažením dřevěných rolet, zatímco se k jejímu kotvišti blíží první klienti a klientky. Následuje společná porada personálu a účastníků stacionáře, kterou střídá jeden z workshopů zaměřených povětšinou na arteterapii, při níž mají zúčastnění možnost svobodně se vyjádřit a rozmělnit své starosti v umělecké tvorbě. Jednou začas je pak ještě třeba udělat inventuru přilehlého bufetu. Všechny tyto aspekty zdejší rutiny Philibertův štáb trpělivě pozoruje a občas proloží promluvou některého z psychiatrických pacientů.
Ztraceni v rutině
A to je v podstatě vše. Režisér se sice jako rámec celého snímku snaží použít proces přípravy filmového festivalu na lodi, tomu se však věnují všehovšudy dvě scény, jedna na začátku a druhá na konci 109 minut dlouhé stopáže. Prostor mezi nimi zaplňují střípky výše popsaných aktivit, jež dokážou zapůsobit spíše jednotlivě, než aby mozaikovitě skládaly větší obraz. Není proto zcela jasné, jak dlouho štáb na plavidle pobýval, ani zda se zachycené události před diváky a divačkami objevují v chronologickém pořádku.
Nejenže se tak nerozvíjí konkrétní příběh, tvůrci do hloubky a systematicky nepracují ani s žádným z nabízejících se témat. Příliš se nedozvíme o metodě a přínosech arteterapie ani o uměleckém směru art brut, jenž z tvorby duševně nemocných vychází a s Paříží je spojený i prostřednictvím postavy svého zakladatele Jeana Dubuffeta. Snímek znemožňuje celistvě nahlédnout i kteroukoli ze sledovaných osobností, jejichž jména jsme nucení zachytávat z útržkovitých rozhorů. Někdo mluví o svém dětství a o vztahu s otcem, jiný o problémech s nemocí, další popisuje osobní vztahy nebo komplikace spojené s komunikací s rodinou. Jasnou diagnostiku, historii a aktuální situaci konkrétní postavy však nepoznáme ani jednou.
Mezi osvícením a bludy
Přesto dokument do značné míry staví právě na monolozích a kreativních výstupech jednotlivých členů osazenstva Adamantu. Nejvýrazněji vyčnívá Fréderic, prototyp francouzského intelektuála s pronikavým hlasem, který své dny tráví čtením novin a literární, výtvarnou i hudební tvorbou. Jasně artikulované úvahy, jež pronáší, o snaze utéct před vlastními běsy vytvářením nových příběhů a světů mají podmanivý účinek. Když však začne tvrdit, že se jeho životem inspiroval Wim Wenders při natáčení oceňovaného filmu Paříž, Texas, a navíc je spolu se svým bratrem reinkarnací Vincenta van Gogha a jeho sourozence Lea, není jasné, zda se smát, prožívat lítost či se za tvůrce dokumentu cítit nepatřičně.
Ještě rozporuplnější pocity se vtírají při rozhovorech s dalšími návštěvníky plovoucího terapeutického centra. Poznámky šedovlasé důchodkyně Muriel při společných poradách vyznívají zábavě. Z pozdější interakce se štábem však vyplývá, že bere silné léky a disponuje jen částečnou schopností vnímat realitu, což jí nebrání reflektovat na kameru svůj stesk po svobodě. Z veselého do temného tónu se překlopí i dadaistické slovní asociace koktavého mladíka, za nimiž se postupně začíná objevovat neurčité trauma a paralyzující úzkost. Dá se morálně ospravedlnit předkládání natolik introspektivních výpovědí veřejnosti, nebo měly zůstat na palubě Adamantu?
Čeho se chytit?
Jelikož snímek explicitně nesleduje žádnou silnou příběhovou ani tematickou linii, každý si musí ve změti promluv a statických, observačních záběrů nalézt smysl sám. Mezi prvními se nabízí stará dobrá otázka, nakolik slouží koncept „šílenství“ pouze jako institucionalizovaný mocenský nástroj k ovládání jedinců odchylujících se od společenské normy. Toto čtení ovšem film příliš nepodporuje, klienti a klientky Adamantu jsou se svým psychickým stavem sami nespokojení a snaží se ho změnit.
Daleko přívětivěji se Philibertův dokument otevírá až banálně humanistickému poselství o milých, citlivých a talentovaných lidech, kteří navzdory svým zdravotním obtížím nacházejí útočiště a pospolitost v umění. Tuto formu demytizace psychiatrických pacientů každopádně právě dobrovolní návštěvníci a návštěvnice projekce Na lodi Adamant asi příliš zapotřebí nemají. Vše tak nakonec končí spíše u prvoplánové snahy dojmout.
60%
Na lodi Adamant drží pohromadě do značné míry silou vůle a za pozornost stojí spíše jako vítěz velkého festivalu než svébytné dílo. Navzdory tomu dokáže být v dílčích momentech vtahující a rozhovory s protagonisty dokumentu sice budí morální pochybnosti o práci filmařů, zároveň však často přinášejí nové perspektivy a osvěžující pohledy na svět i umění.