Jak nezešílet ze sousedů? Nový česko-slovenský film předkládá bizarní řešení

Zuzana Piussi se v dokumentární tvorbě dlouhodobě kriticky věnuje celospolečenským tématům v Česku i na Slovensku, často ve spolupráci se svým druhem, režisérem Vítem Janečkem. Na rodné Slovensko se vrátila v zatím posledním dokumentu Očista i v hraném Zešílet, které lze kromě kin v sousední zemi zhlédnout například i v pražském Atlasu provozovaném nyní právě režisérskou dvojicí Piussi-Janeček.

Naďa (Ingrid Hrubaničová), intelektuálka ve středním věku, pracuje jako překladatelka a po nocích si přivydělává editováním textů. Od nového bytu, kam se po rozvodu stěhuje s nezletilou dcerou, očekává záruku soběstačnosti i klidné pracovní prostředí. Za jeho okny totiž probíhá pandemie covidu. Brzy ovšem zjišťuje, že peníze nevložila do nejvhodnějšího bydlení. Byt nad ní totiž obývá nesvéprávná, duševně nemocná žena, jež sousedy obtěžuje obsedantním lpěním na pořádku a mstí se jim nočním hlukem. Nadiny neúspěšné pokusy obrátit se s žádostí o pomoc na nejrůznější instituce vedou k absurdním scénám a stupňující se frustraci protagonistky.

Atmosféra ve vysněném bytě houstne a pocit klaustrofobické beznaděje hlavní hrdinky, sledované po interiéru ruční kamerou, je intenzivnější. Proč však musí být agresorkou zrovna duševně nemocná žena, když by úplně stejně posloužil jakýkoli zdravý bezohledný jedinec? Chabá odpověď by mohla znít, že Piussi chce poukázat na nedostatečnou a podfinancovanou psychiatrickou péči na Slovensku. Zmíněné problematice se však věnovuje letmo, v popředí jejího zájmu nestojí. Kritika slovenské společnosti není ve filmu prezentovaná výčtem jednotlivých neduhů, spíše poukázáním na celkovou lhostejnost lidí a na ztrátu empatie.

Naďu nelze chápat jako jednorozměrně kladnou hrdinku, oběť ignorantských úřadů a šílené sousedky, sama je spíše součástí problému. Když si jde stěžovat opatrovnici nesvéprávné nájemkyně a ta jí poví, že na počátku jejích psychických problémů stojí traumatická zkušenost potratu vyvolaného domácím násilím, Naďa projeví pouze zdvořilostní soucit a trvá na svém právu „žít svůj život“ bez ohledu na ostatní. Sama tedy čím dál víc projevuje lhostejnost, se kterou u druhých bojuje. Tato míra pokrytectví dodává postavě na psychologické plastičnosti.

Poté, co labilní ženu střídá v úloze obtížné sousedky důchodkyně o holi, jež poskytuje přístřeší hlučným bezdomovcům, za což jí Naďa hrozí násilím, se zdá jasné, že film proti sobě staví středostavovský ideál klidu na práci a ohrožené skupiny obyvatel. Pointa této uměle vytvořené opozice se rozplývá ve stále výraznější nadsázce stejně jako celé vyznění společenského komentáře.

Hraný debut společensky kritické dokumentaristky nakonec překvapivě lépe funguje v osobní a psychologické rovině. Postava Nadi, jejíž představitelka, lingvistka Ingrid Hrubaničová, stojí i za scénářem k filmu částečně vycházejícím z osobní zkušenosti, působí autenticky. Stejně jako dialogy, jejichž účastníci se nezřídka podivně zamotávají do vlastních vět. Není proto jisté, zda jde o improvizaci, či jestli jsou takto uvěřitelné promluvy zanesené už ve scénáři.

Pokud Naďa nevychází ze scén pokoušejících se o společenský komentář zrovna sympaticky, pasáže zaměřené na její vztah se sebou samou a jejími nejbližšími nám pomáhají najít k ní opět cestu. Vrchol v tomto směru představuje rozhovor mezi opilou Naďou a jejím vínem neméně rozmluveným kamarádem Vladem. V něm si překladatelka stěžuje na ztrátu mladistvé autenticity a odráží pokusy o fyzický kontakt smutným konstatováním, že všechny ty pozdní večery a brzká rána strávená nad cizími texty její osobnost redukovaly na mozek a oči, takže už o sex nemá zájem.

I přesto Nadina rozumem a četnými dávkami nikotinu posílená psychika nedokáže odolat vnějšímu tlaku tvořenému sousedkou, stresující prací, pandemií, nemocí otce i pocitem samoty. Od drobných neurotických projevů, nervózního smíchu, broukání či třesu se vyprávění v závěrečných, značně nadnesených scénách dostává až k vykreslení své hrdinky jako jakési dravé šelmy rezignující na veškerou racionalitu. Radikální finální vyústění pak sice celku ubírá na psychologickém realismu, nahrazuje ho však hravostí a originalitou, jíž nezbývá než vzít zavděk.