Když milence dělí 30 let. Francouzské romantické drama ukazuje, jak láska škodí zdraví

V naší společnosti a kultuře stále není vztah mezi mužem a výrazně starší ženou zcela normalizovaný, na rozdíl od svého opaku. Pokud pomineme povážlivý věkový nepoměr mezi Aragornem (88) a Arwen (2778) v Pánovi prstenů či o trochu častější zobrazení milostné dynamiky mezi mladíkem a ženou středního věku (Absolvent, Pianistka), příliš filmových příkladů, jež by se nabízely na první dobrou, nás asi nenapadne. 

Po chvíli přemýšlení se může ze vzpomínek vynořit Harold a Maude, v němž přátelský vztah mezi dvacátníkem a osmdesátnicí pomalu přechází v lásku, byť fyzicky nenaplněnou. V zatím posledním snímku Paola Sorrentina Boží ruka pak náctiletý protagonista přijde o panictví se svou šedesátiletou sousedkou, vzájemné něžné city tu však schází. Jmenovat lze případně ještě divácký hit z Berlinale Hodně štěstí, pane Veliký, ve kterém šedesátnice objevuje svou sexualitu za asistence mladého prostituta. Dál už by hledání bylo jen obtížnější. Režisérka Carine Tardieu a scenáristka Agnès de Sacy se tedy dostaly na neobdělanou půdu romantických zápletek. Jak s ní naložily?

Pierre (Melvil Poupaud) je elitní onkolog z Lyonu ve středním věku. Žije ve spokojeném manželství, má dvě děti a se smrtí svého syna, jenž zemřel před patnácti lety krátce po porodu, se již vyrovnal. Při cestě do Irska, kde s kolegou Georgesem (Sharif Andoura) navštěvuje dům Georgesovy matky, taktéž již 15 let mrtvé, se setkává s elegantní sedmdesátiletou Pařížankou Shaunou (Fanny Ardant), která do domu zesnulé kamarádky jezdí na prázdniny. Oba si záhy uvědomí, že spolu strávili několik chvilek v nemocnici právě v době, kdy umírali jejich blízcí, Shaunina kamarádka a Pierrův syn. Navzdory, nebo možná právě díky tomuto smutnému poutu vzniká mezi oběma nevyřčené a divácky špatně postřehnutelné jiskření vedoucí postupně až k mileneckému vztahu.

Bez ohledu na věkový rozdíl obou postav se Mladí milenci nesou zhruba do dvou třetin své téměř dvouhodinové stopáže v duchu klasických romantických dramat. Služební cesty za milenkou do Paříže, líbání v zapadlých uličkách, letmé doteky pod stolem v restauracích, zoufalství podváděné manželky… O propasti třiceti let mezi Shaunou a Pierrem sice všechny postavy mluví, v jejich vztahu se však nijak neprojevuje. Snad kromě většího důrazu na duševní spřízněnost utvrzovanou vzájemným sdílením všedních historek a upozadění tělesnosti ve velmi decentních, s náznakem pracujících milostných scénách.

Vyvstává otázka, zda je „obyčejné“ zobrazení takto netypického vztahu chybou filmu, či naopak jeho záměrem. Není nakonec vina na straně diváků a divaček, kteří čekají cosi pikantního a předpokládají, že zamilovanost příslušníků dvou odlišných generací musí být v něčem diametrálně odlišná od zažité normy?

Jestliže obyčejnost zobrazovaného vztahu jde obhájit, pro formální neoriginálnost se již omluva hledá těžko. Chybí jakákoli snaha o autorský rukopis, originálně vystavěná scéna, záběr či specifická atmosféra. Režisérka se podle všeho snaží o romantickou melancholii, pro její vykreslení nicméně spoléhá téměř výhradně na soundtrack s dominantní klasickou kytarou, který bohužel svou generičností po jisté době spíše otravuje.

Šťastné není ani dramaturgické řešení. Ve střední části se děj nepříjemně rozmělňuje a dělí pozornost mezi větší množství postav z okruhu rodiny a přátel obou protagonistů. Žádná z nich ovšem není natolik zajímavá a psychologicky prokreslená, aby ospravedlnila odbočku od hlavní dějové linie. Navíc se ve filmu začínají objevovat sentimentální klišé jako dojímavé předčítání dětských knížek při stěhování Shauniny vnučky do vlastního bytu.

Kvalitativní zvrat nastává v závěrečné třetině filmu. Milenecký pár si začíná uvědomovat následky a vyhlídky vztahu, na jehož obzoru čeká smrt. Odhalují se ničivé stránky citového pouta, které se dotýkají Shaunina zdraví a Pierrovy psychiky. Vše směřuje k poznání, že ač se oba ničí, Shauně vytržení z klidu stáří zhoršuje její nemoc, Pierrovi se vrací trauma z úmrtí syna, navzájem se potřebují.

Do popředí se tak dostávají typicky méně zdůrazňované toxické vlastnosti lásky související s její povahou závislosti. Tu zkoumá s větší precizností například iPaul Thomas Anderson vNiti z přízraků, tonálně velmi odlišném díle. Držitel několika Oscarů zde vyobrazuje manželství, ve kterém žena opatrně tráví jídlem svého dominantního muže, aby o něj následně mohla pečovat a cítit, že ji milovaný potřebuje. Právě sobecká, v ideálním případě potlačovaná touha po tom, aby na nás byl náš protějšek bytostně závislý, nakonec hraje klíčovou roli i v Mladých milencích.

Film díky tomu v závěru opět nalézá ztracené tempo a dává herecky vyniknout oběma představitelům hlavních rolí. Navíc konečně přidává i myšlenku a tvář. Škoda jen, že pozitivní dojem zase potopí poslední scéna koketující se sentimentem. Přesto může být s trochou velkorysosti zmíněných čtyřicet minut důvodem k tomu, aby do kina vyrazil i někdo jiný než tvrdé jádro fanoušků a fanynek romantického žánru.