Martin Svoboda

Luca Guadagnino patří skoro nepochybně k režisérům, kteří budou při zpětném pohledu určovat zeitgeist naší doby. Jeho filmy nejsou komerčně nejúspěšnější a ne každý je v kontaktu se širokým publikem, určují a reprezentují ale trendy a popkulturní atmosféru. Vše začalo dnes již ikonickou romantikou Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) a postupně vedlo až k letošním Rivalům (Challengers). Nyní vstoupil do festivalového kolečka nový Guadaninův počin, adaptace pověstné knihy sepsané již v 50. letech s názvem Queer (tradičně česky překládané jako Teplouš). Jak se podle zahraničních ohlasů film s Danielem Craigem v čele povedl?

Sofia Costanza Brigida Villani Scicolone, známější jako Sophia Loren, se možná narodila do chudé rodiny, svým způsobem ale byla předurčena k velikosti. Její matka ve svých sedmnácti letech vyhrála oficiální soutěž dvojnic Grety Garbo pořádanou gigantem MGM, její rodina ale rozhodla, že je příliš mladá na to, aby následovala svůj hvězdný sen. Brzy nato otěhotněla a všem nadějím byl konec. Až dcera musela naplnit životní přání své matky. Podařilo se jí to vrchovatě.

Od The Batmana (neplést si s Batmanem!) uplynuly dva roky a ještě další dva máme před sebou, než se Robert Pattinson coby nejvíc emo verze Bruce Waynea vrátí na plátna. To je v dnešní době docela nevídaná tvůrčí zdrženlivost, je tedy jedině na místě, že nás DC v mezičase odměňuje menším dárečkem. Tím je osmidílná minisérie Tučňák (The Penguin), která v noci z dneška na zítřek startuje na HBO a Max. My jsme viděli pět dílů, tedy něco přes půlku, a můžeme říct, že jde o velmi příjemnou podívanou.

Herecké comebacky jsou skoro žánr sám o sobě. A co teprve, když se kdysi spíš komerční popkulturní hvězda vrací s ambicemi na získání prestiže? Pamela Anderson je zásadní osobností americké kultury. Kdo ji někdy slyšel promluvit mimo její ikonické role, dávno ví, že jde o inteligentní ženu, rozhodně mnohem inteligentnější, než je její persóna. Z toho může vinit částečně systém, který jí přiřknul konkrétní úlohu, a částečně sebe, že s touto rolí tak dlouho konformovala. Nyní, ve svých sedmapadesáti letech, se ale rozhodla přeci jen předvést syrový talent a účinkuje v dramatu The Last Showgirl (Poslední Showgirl). Jde o jeden z těch projektů šitých na tělo stárnoucích hvězd showbusinessu, díky nimž můžeme objevit jejich lidskost.

Celý svět už dost dlouhou dobu s napětím čeká na nový anglicky mluvený film režiséra Parazita (Gisaengchung), jihokorejského mistra Bonga Joon Ho, s názvem Mickey 17. Premiéra se však již před nějakou dobou přesunula na prokletý leden, tedy zcela mimo sezónu premiér usilujících o filmové ceny. Podle všeho bylo také vynaloženo nulové úsilí, aby se snímek protlačil do Cannes, kde Bong s Parazitem v roce 2019 vyhrál ještě před jeho opanováním Oscarů. To vše indikuje, že studioví hlavouni jsou s výsledkem velmi, ale opravdu velmi nespokojení a mají nulovou důvěru v jeho potenciál u zkušeného publika (a nejspíš jakéhokoliv publika). Budete jim věřit? Ti z nás, kteří nevzdávají naději, si čekání do ledna mohou zkrátit trailerem, který byl uveden jen pár dnů po režisérových 55. narozeninách.

Oppenheimer byl jistě jednou z filmových událostí minulého roku. Vzhledem k tématu však nepřekvapivě vzbudil i nejednu kontroverzi. Jednou z nich byla kritika ze strany (nejen) mnoha japonských diváků, že snímek přeměňuje událost, při níž zemřely desetitisíce nevinných lidí, v příběh jediného Američana. Zastánci Christophera Nolana argumentovali, že takový je zkrátka úhel pohledu díla a britskému režisérovi nepřísluší stavět se do kůže obětí a pokoušet se zprostředkovávat jejich zkušenost, které nemůže rozumět. Odpůrci to považovali za výmluvy. Bude tedy velmi zajímavé sledovat osud nového projektu Jamese Camerona, který chce být vším tím, čím Oppenheimer není.

Constantine rozhodně uzrál s časem. V době premiéry se přitom jednalo o vlažně přijatý, nepříliš ceněný film za jeho změkčení tvrdé předlohy a přiblížení se mainstreamovému publiku. O dvacet let později se přesto mnozí hlasitě dožadují sequelu a označují originál za jednu z (nej)lepších komiksovek. Částečně za to může nostalgie, částečně uzrání diváckých priorit, kdy se snímek obzvlášť v porovnání se současnými marvelovkami nezdá být tak sterilním a unylým, jak se zdálo v době jeho premiéry. Už dlouhá léta pak vyhlížíme, jestli se tvůrci rozhoupou k pokračování, a ti se zas a znovu dušují, že na nás myslí. Nyní jsme zase o krok blíž.

Joaquin Phoenix má za sebou nepříliš slavnou premiéru druhého Jokera (Joker: Folie à Deux) v Benátkách, kterou provází i predikce relativně podměrečných otevíracích tržeb, které by měly dosáhnout nanejvýš 70 % jedničky. Což není dobré u filmu, co stál pětkrát tolik, nějakých 200 milionů dolarů. Zaváhání pak nepřichází v pro Phoenixe vhodné době. Potřebuje hit, který by legitimizoval jeho poslední skandál, kdy pár dnů před začátkem natáčení opustil již připravený filmový projekt, jenž přitom sám dával do pohybu a v jehož souvislosti už právníci připravují soudní lejstra. A aby toho nebylo málo, ze skříně vypadávají další kostlivci.

Režisér, scenárista a producent Judd Apatow byl vůdčí osobností mainstreamové americké komedie zhruba v prvních patnácti letech nového století. Podílel se na filmových klasikách jako 40 let panic, Superbad, Travička zelená a Kopačky, patřil do scenáristického týmu zeitgeistového seriálu Girls. Byl natolik všudypřítomnou a vlivnou osobností, že se jeho jméno do značné míry stalo synonymem pro přisprostlé komedie se srdíčkem. Poslední dekádu ale rozhodně sňal příslovečný prst z tepu doby a příliš nezasahoval do vývoje trendů. Je tu ještě šance, že se opět stane relevantním?

My se rozhodně nepodepisujeme pod všudypřítomný výsměch Rolandu Emmerichovi. Víte co? Moonfall byl naprosto v pohodě zábavný brak! No a co, že se jedná o jednu z největších komerčních katastrof všech dob. To se přece občas stane každému! Je tedy pravda, že Rolandovi se to poslední roky stává až podezřele často, ale to nic nemění na tom, že tenhle mistr destrukce v mnoha ohledech definoval moderní katastrofický film. To přece musí něco znamenat. Jenže režisér Dne nezávislosti, Dne poté a 2012 nám to rozhodně neusnadňuje. Protože jedna věc je zastávat se z řetězu utržených šíleností, druhá jeho marných pokusů o seriózní filmařinu. Nejnovější zpráva pak rozhodně nutí bít na poplach. Rozhodl se německý likvidátor zlikvidovat Lawrence z Arábie?

Víte, o kom jsme dlouho neslyšeli? O Orlandu Bloomovi! Jistě, herec, jehož sláva zažila vrchol v první dekádě nového století, nikam doopravdy neodešel a pořád hraje ročně aspoň v jednom filmu či seriálu. Kolik z nich se ale výrazněji zarylo do paměti? Orlando si navíc vypěstoval pověst krásné tváře, která toho moc neuhraje, a když se mu dá víc prostoru (Trója, Království nebeské), nedopadá to dobře. To nemusí být takový problém, když je vám třicet, jde však o katastrofu, když se začne pomalu blížit čtyřicítka, natož padesátka. Potom už vaši kariéru spanilý úsměv pohromadě neudrží. Orlandův nový britský film The Cut však jako by byl nadesignovaný pro velký comeback, v němž nás herec přesvědčí o svém talentu.

Stále ještě s jistotou nevíme, jestli bylo vítězství Parazita na Oscarech historickým zlomem, nebo jedinečnou výjimkou. Snad poprvé během posledních dvou dekád jsme však při udílení těchto sošek cítili, že se děje něco kulturně zásadního. Americká filmová akademie většinou odsouvá neanglicky mluvící tituly do kategorie cizojazyčný film, když tedy korejský režisér uzmul hlavní sošky večera, mnozí cítili, že jde o seismický otřes statem quo. Bong Joon-ho (jehož píšeme podle anglické transkripce, přičemž v tuzemském prostředí se můžete setkat i s přepisem jeho jména do tvarů Džun-ho Pong nebo Pong Čun-ho) dnes slaví 55. narozeniny, což je skvělá příležitost si chronologicky připomenout jeho pět nejlepších filmů.

Nepřivolávej nic zlého (Speak No Evil) to bude mít u cinefilů těžké už proto, že jde o remake teprve dva roky starého stejnojmenného dánského snímku Christiana Tafdrupa, který se dočkal poměrně vřelého přijetí. Jaký je tedy důvod po tak krátké době uvádět anglofonní verzi (zvlášť když už v původním filmu byla půlka dialogů anglicky)? Novinka režiséra Jamese Watkinse se přesto dočkává velmi nadprůměrných hodnocení, k nimž se s radostí přidáváme. Tohle je totiž příklad, jak dělat remake správně.

O Venomovi moc často nepřemýšlíme jako o velké filmové sérii. Vlastně o něm moc nepřemýšlíme vůbec. Jedná se o komiksovky, které bez větších fanfár dorazí vždy, když potřebuje Tom Hardy zaplatit nájem. Přesto bychom je neměli podceňovat, vždyť první díl utržil 850 milionů dolarů a ten druhý, vypuštění do světa během pandemie, trhnul úctyhodnou půlmiliardu. Zjevně se tedy jedná o brand, na který publikum slyší, a třetí díl s ultimátním podtitulem Poslední tanec (Venom: The Last Dance) jistě nepřichází nadarmo.

Vypadá to, že nikdo neví, co si počít s vysněným opulentním Horizontem Kevina Costnera. Benátský festival promítl během svého posledního dne mimo soutěž druhý díl a zřejmě se bude opakovat situace s jedničkou. Negativní recenze, nezájem širšího publika, ale přesto hlasitě projevovaná sympatie k dílu, které připomíná zašlé časy dějin filmu. Kritikům se nelíbí ani tak samotný Costnerův western, jako spíš to, co představuje. Proto je tak těžké ho odsoudit, i když je podle všeho velmi útrpné u sáhodlouhého snímku vydržet od začátku do konce.