Bát se psychopatických vrahů, nebo vlastních komplexů? Horor Nepřivolávej nic zlého má jasno

Manželé Louise a Ben Daltonovi (Mackenzie Davis a Scoot McNairy) a jejich dvanáctiletá dcera prožívají povinně idylickou dovolenou v Itálii, jíž se zjevně pokoušejí zalepit vleklou rodinnou krizi. To jde ale těžko, když po pár dnech se pobyt v turistickém letovisku mění v ukrutnou nudu k zabití. Jaký má smysl zachraňovat manželství, když se tím člověk odsuzuje k tomuhle přízemnímu přežívání?

Náhle se zjevují Paddy a Ciara (James McAvoy a Aisling Franciosi) se svým synem. Svérázný, přesto harmonický pár, který zjevně nezapadá mezi ostatní přítomné turisty. Ukazuje se, že na místě už nějakou dobu žijí, stranou všeho shonu, a s našimi hrdiny si sednou do noty tak moc, až je pozvou na víkend k sobě domů. Protože byste stěží vyrazili na film, aniž byste znali jeho hororové žánrové zařazení, jistě není třeba říkat, k čemu takové pozvání mimo civilizaci od podezřele dokonalého páru povede.

Takže ano, Paddy a Ciara jsou psychopatičtí sérioví vrazi, a i když nám to hned explicitně neřekne samotný film, tvůrci ví, že to víme. Buď jsme slyšeli o originálu, nebo viděli plakát či trailer. Je upřímně řečeno uvolňující, že se dílo ani v nejmenším nesnaží se tvářit, že jde o zvrat nebo překvapení. Přesně podle známé hitchcockovské poučky, že napětí se buduje lépe, když víme o tikající bombě umístěné pod stolem, než kdyby nás měl její výbuch znenadání zaskočit.

Nepřivolávej nic zlého v tom zachází do úplného extrému. Většina hororů by věnovala maximálně tak třetinu stopáže onomu úvodnímu aktu, v němž hrdinové neví, že jsou v hororu. James Watkins to dělá přesně naopak a drtivá většina dvouhodinové stopáže je vyčleněna na sledování toho, jak se okolo našich postav utahuje smyčka, zatímco se všichni přítomní pořád snaží tvářit, že je všechno v pořádku. Aby ne, když sledujeme remake evropského elevated hororu, využívajícího žánr pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu o osobní krizi našich hrdinů.

Je zajímavé pozorovat rozdíly oproti stále čerstvému originálu. Obvykle vznikají remaky (díky bohu) s větším rozestupem, takže se stihne změnit paradigma filmového jazyka a smysl pro horor, humor, dobrý vkus i řemeslo. I když filmaři oživují stejný námět, výsledek je automaticky jiný. V tomto případě ale zůstávají všechny zmíněné aspekty konstantní, je tedy fascinující, že přesto dostáváme film s velmi rozdílnou atmosféru, z nějž si odneseme něco jiného, i když se po většinu stopáže odehrávají tytéž události.

Předním rozdílem je populární McAvoy, jehož Paddy je nezaměnitelně ďábelsky svůdný a charismatický. Velký rozdíl oproti Fedjovi van Huêtovi, jenž nepředstavoval až tak extrémní protiklad k protagonistům. Byl to víceméně chlápek, který říkal, co chtějí slyšet, a někdy byl sám tak trochu ubohý. Kdepak Paddy! Jeho italské sídlo je navíc prezentováno jako rurální ráj na Zemi. Rozhodně oproti nevelké a celkem ošuntělé chatě v temném skandinávském lese. Zatímco tedy v originálu sledujeme praskliny v performativní obyčejnosti, v nové verzi vidíme opadávat fasádu dokonalosti.

To je nevyhnutelně větší kontrast, což vede i k bezprostředně silnější divácké reakci. Protiargument může být, že se tím snímek vzdaluje každodennosti, umožňuje vytvořit si odstup a nedostane se stejně pod kůži. Nicméně vzhledem k tomu, že tak i tak směřujeme k velmi žánrovému vyústění, bude divák dřív nebo později z realistického dramatu vytržen. Není tedy takový problém, že se tak děje o kus dřív.

O postavách platí, že nyní výrazněji ztělesňují svůj typ. Ben Dalton je tak notně zakomplexovanější a Mackenzie Davis coby jeho manželka Louise je velmi „no nonsense“. Zatímco odkrývá hnilobu pod povrchem, Ben se zoufale snaží přesvědčit sám sebe, že je stejně cool jako Paddy, takže je slepý vůči všemu, co je na druhém muži podivné. Paddyho výrazně mladší manželka Ciara pak tvoří k Louise jasnou paralelu. Je na pohled šťastná, ale jen proto, že je Paddymu zcela odevzdaná a nemá jakýkoliv vlastní život přesahující budování domácnosti. To je cesta, po níž se vydala i Louise, i když je jasné, že jen s velkým sebezapřením, které vede k rodinné nepohodě. Oba vrazi jsou tedy pro naše hrdiny připomínkou toho, čím by měli být, ale nejsou.

Nová verze tedy nenabízí stejný typ zážitku, ani se o to nepokouší. Zatímco originál je soustředěný na zpodobnění moderního hororu člověka, který ztratil kořeny a necítí napojení na svou kulturu (důraz na různé jazyky a národnosti postav) ani na svou rodinu, aktuální film je mnohem víc zaměřený na osobní komplexy ve vztahu k očekávané roli v rodinné jednotce. Zatímco v dánském snímku představují záporáci (tedy než začnou vraždit) ideál lidí, kteří našli prostřednictvím izolovanosti trochu klidu stranou komplikovaného světa, v tom americkém jde o pár, který si s nadšením užívá úlohu správného muže/ženy. V obou filmech najdeme prvky obojího, svým důrazem se ale rozchází.

Watkins si navíc dopřává o půl hodiny navíc, což mu umožňuje lépe budovat hororovou atmosféru a dovoluje jednotlivým scénám dýchat a hercům (hlavně McAvoyovi) exhibovat. Obvykle se remakeové natahování projevuje negativně, tomuto vyprávění ale celkem sedne. Je na místě říct, že části publika bude snímek jistě připadat zdlouhavý a nudný vzhledem k tomu, že tradiční žánrové atrakce odkládá do poslední čtvrtiny. Pro ty, kteří ocení právě nezvyklou strukturu a prostor pro budování atmosféry, ale půjde o jednoznačný klad.

Tvůrci si také nacházejí prostor k rozpracování dětských postav, byť spíše žánrovým než psychologickým směrem. A zatímco první akty filmu jsou co do sledovaných událostí takřka totožné, hororové finále je diametrálně odlišné. Kde v jedničce jednal pouze otec, tam je nyní aktivní celá rodina, což tematicky konvenuje novému úhlu pohledu a pozměněný závěr tak funguje skvěle.

Remake je zásadně méně brutální a zdrcující, nevzdalující se normám amerického mainstreamového hororu, což budou mnozí automaticky kritizovat. Pokud se přes to ale přeneseme, čeká nás slušný zážitek. Originál je možná intenzivní a drastický, ale tematicky mnoho neznamená. Ne že by musel, tvůrci zkrátka chtěli šokovat a rozhodně se jim to podařilo. V nové verzi zmizelo vše, co by pro anglofonní trh bylo nepřijatelné, ale zase vznikl pevnější celek. Opět se vracíme k tomu, že oba snímky jsou na povrchu totožné, v jádru jde ale o jiná díla, která říkají jiné věci. Obě se skvěle doplňují a svým způsobem je nejlepší podívat se na obě hned po sobě.

Horor Nepřivolávej nic zlého můžete momentálně vidět v našich kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších hororů za posledních deset let.