Korejský mistr Bong Joon-ho boří tabu filmového průmyslu. Připomeňte si 5 jeho nejlepších filmů

Bong měl štěstí, narodil se do rodiny učitele na filmové univerzitě, což ho rychle popostrčilo směrem jeho zjevného talentu. Už jeho druhý režijní počin je totiž mistrovským dílem a jednou z nejvíce strhujících i zdrcujících neo-noirových kriminálek. Sledujeme pár detektivů, pronásledovaný vlastními démony, jak je na stopě tajemného a brutálního sériového vraha.

Jak to tak ve filmech sledujících odkaz noiru bývá, mnohem víc než o dopadení zločince jde o vypořádání se s tím, jak temným a zvráceným místem je svět a jak zákeřná a neuchopitelná umí být lidská podstata. Ačkoliv pozdější režisérovy filmy mají nevyhnutelně víc finesy, Pečeť vraha zůstává svou syrovostí a intenzitou nenahraditelná.

Prozrazuje také režisérovo brzké absolutní pochopení filmového jazyka, v němž sebemenší pohyb kamerou může vyvolat nepřebernou škálu emocí. I kdyby Bong nenatočil znovu další výrazný film, byl by díky Pečeti vraha navždy zapsaný v paměti cinefilů. Byl to ale teprve začátek.

Na Bongovi je úžasné, s jakou lehkostí mixuje žánry a postupy. Jde o věc typickou pro celou východoasijskou kinematografii, v níž se na rozdíl od přímočařejší západní tradice jeden film běžně pokouší nabídnout mix prakticky každého myslitelného žánru. To není z principu lepší ani horší, nevyhnutelně to však vede k tomu, že publikum nenavyklé na tento postup může mít problém se v takových filmech dějově i emocionálně zorientovat.

Bong vždy patřil k filmařům, kteří se tohoto principu domácí tvorby nevzdávají, přesto však nalézají způsob, jak najít cestu k západnímu publiku. Mutant si rychle získal postavení domácího i mezinárodního hitu a jeho schopnost namixovat monster horor s intimním dramatem vede k jedinečnému zážitku. Když J. J. Abrams o dva roky produkoval svůj eventový Cloverfield, bylo právě Monstrum jeho největším vzorem.

Snímek vypráví o nezodpovědném chování vojenské základy, jež vede ke vzniku Monstra, které následně ohrožuje rodiny právě těch, kteří byli ve jménu sebeobrany tak bezohlední. Bong tedy dává najevo i svůj talent na sžíravou satiru.

Matka má z Bongových filmů asi nejblíže ke standardnímu dramatu západního střihu. A také jde o jeden z mála jeho projektů, kde jednu z hlavních rolí neztvárňuje jeho dvorní herec Song Kang-ho. To ale nic nemění na tom, že jde o další skvělý zářez v jeho filmografii.

Sledujeme drama ženy, jež jako jediná věří v nevinu svého syna obviněného z vraždy. Jejímu „chlapci“ je sice sedmadvacet, zůstala mu ale mysl dítěte a jeho mentální stav vede k tomu, že se není schopný bránit. Je také skvělým kandidátem na obětního beránka. Nebo si snad tahle věčná matka odmítá připustit krutou pravdu?

Máme tu další zdrcující drama, které obzvláště ve finále nabírá obrátky a může vás pořádně semlít. Tentokrát tu nenajdeme žádná černohumorná komediální odlehčení, jedná se o jednu velkou tragédii, na kterou se vám nepodaří jen tak snadno zapomenout.

Bongovy mezinárodní ambice prozrazuje snímek, v němž za pomoci anglicky mluvících herců a hereček ožívá atraktivní high concept. Sledujeme dystopickou cestu unikátního nezastavitelného vlaku, v němž lze přežít v jinak zdecimovaném světě. Obyvatelé posledního a nejméně pohodlného vagónu se však jednoho dne rozhodnou revoltovat a prodrat až ke strojvedoucímu v lokomotivě.

Ledová archa je velmi zřejmou společenskou alegorií, v níž elity žijí z práce spodiny. V systému, který je nastavený tak, aby jinak ani nemohl fungovat. Může existovat buď takhle, nebo vůbec, volba je na tobě. Je ti líp v nepříjemném posledním vagónu, nebo v mrazivé pustině, kde nemáš šanci přežít?

Tyto kritické motivy autor funkčněji a účinněji rozvede v Okje co do environmentálního a především Parazitovi co do společenského hlediska. Ledová archa je především drsně zábavnou jízdou, kde se hraje na efekt a herci Chris Evans, Jamie Bell a Tilda Swinton si užívají své často vyšinuté role. Na motivy filmu později vznikl i stejnojmenný seriál. Jedná se určitě o nejslabší titul z výčtu (jenž jen těsně přeskočil Okju), je ale zajímavý hlavně tím, co představuje pro Bongovu kariéru, a rozhodně ho nejde s čistým svědomím označit za špatný.

Na úspěchu Parazita je možná nejvíc fascinující to, že je zasloužený. Že jde o jeden z mála případů, kdy přední mainstreamové ceny míří k tvůrcům, kteří dost možná opravdu natočili nejlepší film roku, a to bez filtrů ohledně rozpočtu, distribučního lobby a diváckého appealu. Tedy nenechte se mýlit, Parazit to vše má, jenže zároveň je skutečně až tak moc dobrý! Jde o jeden z těch dokonalých filmů, kde každý aspekt funguje na maximum a na konci do sebe vše perfektně zapadne. Jediný záběr, jediný pohyb a jediný tón by nemohly být učiněny jinak.

Příběh vykutálené chudé rodiny, jež sérií léček a zprvu nevinných lží infiltruje rodinu boháčů, se mění ve sžíravě černohumornou kritiku společenské nerovnosti a nutí se ptát, kdo je vlastně tím parazitem, na nějž odkazuje titul filmu. Je to spodina, kterou vidíme ždímat naivní boháče, nebo právě vyšší vrstva, která sedí na prameni a nárokuje si plody kapitalismu pro sebe? A nebo je to systém, který nutí všechny parazitovat na všech?

Bong nabízí vše od odlehčené komedie po nervy drásající horor a dokáže to namixovat způsobem, který stále konvenuje západnímu publiku. Jižní Korea je známá hypersoutěživým trhem a neprodyšnými materiálními kastami, jedná se v mnoha ohledech o USA na steroidech. Proto právě odtud přichází některé z nejúpěnlivějších alegorií kapitalismu, z nichž tou komerčně nejúspěšnější je Hra na oliheň, ale co do uznání kritiky vévodí právě Parazit. Rozhodně se jedná o jeden z těch filmů, co potřebuje vidět každý.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox