Martin Svoboda

O zatím nepojmenovaném projektu přezdívaném v médiích „Rocky v sukni“ jsme si naposledy říkali před festivalem v Cannes, kam vyjížděli tvůrci shánět potřebné koproducenty a distributory. Příliš jsme se o ně nestrachovali, snímek rozhodně nepostrádá atraktivitu jak svým námětem, tak i obsazením. Že se mise zdařila, nyní víme s jistotou. O necelý půl rok později už se můžeme podívat na první fotky z placu, na nichž je populární americká herečka Sydney Sweeney k nepoznání.

Ne že by Michael Bay či Will Smith chodili kanály a žebrali po ulicích o příspěvek na večeři, nicméně pryč jsou doby, kdy jim patřil mainstream. Ať už jste je milovali, nebo ne, nedalo se jim a jejich vlivu vyhnout. Will Smith dál pravidelně točí, i když tedy nejslavnější video, které s ním v posledních letech obletělo svět, trvalo asi dvě vteřiny a vysloužilo mu oscarový zákaz. Michael Bay pak za posledních pět let uvedl jediný a na své poměry nebývale skromný film Ambulance. Nechtělo by to comeback?

Pokud nic jiného, nedá se Megalopolis upřít, že díky ní Francis Ford Coppola jednoznačně ožil. Tím spíš v těžké životní chvíli, kdy jen pár dní před premiérou zesnula jeho manželka, může zaplnit čas něčím, co vždy miloval. Víc než kdy jindy platí, že je jedno, nakolik je snímek komerčním propadákem a většina publika odchází nespokojená, režisér Kmotra a Apokalypsy si už s něčím takovým rozhodně lámat hlavu nebude. Pokud si ale myslíte, že opulentní film za našetřených 120 milionů, který nemá sebemenší šanci se zaplatit, bude filmařovou labutí písní, nejspíš byste na to měli upozornit i jeho. Coppola totiž už plánuje další film. Tedy pardon... dva filmy!

Pulp Fiction: Historky z podsvětí sice nejsou Tarantinovým debutem, právě jejich uvedení před třiceti lety, a především vítězství na prestižním festivalu v Cannes, ale stálo u exploze vlivu tohohle svérázného filmaře, který se stal věrozvěstem filmové postmoderny a hned několika celospolečenských posunů. To, co se na první pohled jeví jako bezstarostně zpatlaný filmový mišmaš milovníka braku, ve skutečnosti vznikalo jako očekávaný zlom filmové historie. A tuhle roli 30 let stará klasika splnila královsky.

Kate Winslet vyhrála svého jediného Oscara za drama Předčítač (The Reader) o druhé světové válce a jejích následcích, v němž ztvárnila ambivalentní a komplikovanou ženu a podstatnou část stopáže strávila ve vrásčité masce. Nyní, o patnáct let později... dělá vlastně totéž, i když Oscar z toho nebude. Lee: Fotografka v první linii (Lee) je jistě kompetentní film (až na zaškobrtnutí na konci), který ale svou absolutní standardností působí zašle už v den premiéry.

Mexický režisér se španělskými kořeny Guillermo del Toro Gómez patří k předním miláčkům cinefilů nového století. Právě oslavil své šedesáté narozeniny, což je skvělá záminka seřadit si jeho dvanáct celovečerních filmů po ten nejlepší. Věčný hračička a mistr detailu nenatočil nic, co by v sobě nemělo alespoň střípek filmařské radosti, přesto má za sebou řadu komerčně nejistých a umělecky kompromisních zářezů. Sice jsme bohužel přišli o jeho Hobita, když mu studio projekt na poslední chvíli vyrvalo z rukou, tuhle bolístku si ale mohl dávno zahojit jinde.

Ohledně projektů Zacka Snydera je těžké měřit úspěch/neúspěch. V tuto chvíli má za sebou dva veřejností odmítnuté Rebel Moony, jimiž však dokázal, že stále zvládá ohnout producenty podle své vůle a vymáčknout z nich nerozumné peníze na nerozumný projekt, na němž se upřímně vyřádí. Takže sám Zack je spokojený (i když prakticky jako jediný). A není to nakonec cíl každého umělce? Po obzvlášť chmurném výsledku jeho nelicencované verze Star Wars bude muset přesto trochu snížit měřítko. Můžeme si však být jistí, že i tak pojede na doraz aktuálních možností.

Reportovat o nových komiksových filmech, tedy s výjimkou Deadpoola s Wolverinem, se jeví skoro jako záměrné hledání pesimistických zpráv o jednom průšvihu za druhým. Ještě před pár měsíci se například druhý Joker (Joker: Folie à Deux) jevil jako jedna z mála sázek na jistotu. Sotva pár dnů po premiéře ale snímek končí jako fiasko a Warneři už se stihli veřejně vymluvit na to, že oni za nic nemohou, že jediná jejich chyba byla svěřit Toddu Phillipsovi právo finální střihu. A co čert nechtěl, o dům vedle, ve stáji Marvelu, má zrovna vlastní problémy se střihem několikrát odložený a opakovaně přetočený Captain America: Nový svět (Captain America: Brave New World), jehož nová vlna testovacích projekcí právě probíhá.

Už nějakou dobu jsme věděli, že druhý Joker (Joker: Folie à Deux) nebude stejným hitem jako jednička. Těžko jsme ale mohli předpokládat, že to bude až taková pohroma. Ještě po premiéře v Benátkách a první vlně rozpačitých reakcí jsme sebevědomě tvrdili, že po uvedení do široké distribuce nečekáme, že by divácké hodnocení skončilo pod průměrem, protože široká veřejnost byla i minule mnohem přívětivější než kritici. Jenže to jsme se pletli. Průměrné hodnocení se v tuhle chvíli zdá být pro snímek maximální dosažitelnou aspirací. Nehledě na komerční fiasko. Lidé nediskutují ani tak o tom, jestli Todd Phillips natočil dobrý film, ale jestli natočil špatný film „schválně“, nebo jestli to tak prostě dopadlo.

Minisérii Vlastně se nic nestalo si již teď můžete pustit na iVysílání České televize, šest epizod si bude nárokovat něco přes tři hodiny vašeho času, tedy ne o tolik víc než delší celovečerák. Vrací se s ní režisér Jan Vejnar po své povedené loňské bytové komedii Přišla v noci. Sleduje v ní příběh lidí, do jejichž životů a vztahů zasáhl moderní fenomén OnlyFans a jeho ekvivalenty, na němž ženy nabízejí v různé intenzitě „osobní“ obsah pro pány, kteří jsou ochotní si připlatit. Vejnar a scenáristka Darja Miková situaci zkoumají z úhlu pohledu nabídky, poptávky i nevěřících svědků.

Zdá se, že Mandalorian je v tuhle chvíli jediným sub-brandem Star Wars, který zůstává naživu. Vývoj filmové trilogie o dalších osudech Rey Skywalker byl podle mnohých spekulací pozastaven a vlastně se pořád jistě neví, kdy (a jestli) se jí dočkáme. Přestože Disney samozřejmě už dávno získal zpět své 4,5 miliardy dolarů, které zaplatil Georgi Lucasovi, i tak je život Star Wars pod jeho dohledem v dost bezútěšné situaci. V tuhle chvíli to tedy vypadá, že myšák Mickey vsadí all in na svou poslední kartu.

První Díra (El hoyo) přišla právě na vrcholu trendu všudypřítomných alegorií kritizujících nespravedlivou dělbu bohatství ve společnosti a svůj námět zabalila do atraktivního hávu hororu. vypráví příběh o surreální vertikální věznici, skrz kterou se každý den spouští luxusní hostina vypočítaná přesně podle potřeb všech přítomných. Kdyby měli lidé v horních patrech dost slušnosti a rozumu, na každého vězně by zbyla spravedlivá porce. Protože se ale (doslovné) horní vrstvy obyvatel chápou příležitosti a cpou si břicha, ti dole hladoví. Nyní přichází pokračování Díra 2 (El hoyo 2), které se dočkává o řád chladnějšího přijetí. Čím to?

Každý, kdo jen trochu zná tvůrce South Parku Treye Parkera a Matta Stonea, ví, že krom boření společenských tabu a satirického humoru je jejich přední zálibou i muzikál. První celovečerní South Park byl doplněn řadou původních písní a soutěžil v této kategorii o Oscara (v důsledku čehož odzpíval v opulentním aranžmá na pódiu Robin Williams památnou skladbu Blame Canada!). Parodickými melodiemi byl zaplněný i Team America. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na to, že má duo na svědomí veleúspěšnou broadwayskou muzikálovou komedii The Book of Mormon, která vyhrála jak záplavu cen Tony, tak i enormní diváckou přízeň. Tím pár provokatérů nekončí, roztočil nový filmový muzikál, v němž bude jako filmový herec debutovat superstar hip hopu Kendrick Lamar.

Prsteny moci (The Lord of the Rings: The Rings of Power) nebyly v první sérii nikdy „špatné“, doplácely ale na přehršel dějových linií a pomýlenou snahu tvůrců vzbudit zvědavost publika zbytečnými záhadami. Stále se naštěstí jednalo o úchvatnou filmařskou práci, jaká mimo plátna nemá obdoby a během níž zjevně stovky lidí odvedlo maximální výkon. Pochvalu si zasloužil design světa, důraz na praktické efekty a ano, i celkem funkční práce s předlohou. Při sledování jsme tedy dostávali spoustu úžasných střípků nádherných scén a dobrých nápadů, které ale tak úplně nezapadly do sebe. Druhá série, svému apokalyptickému závěru navzdory, v tomhle ohledu přichází (prozatím) s happy endem. Je výjimečnou ukázkou toho, jak se může seriál vyšvihnout na zcela novou úroveň kvality. (V textu předpokládáme, že jste druhou řadu viděli celou, očekávejte tedy spoilery)

Možná to taky znáte. Řekněte si, že si sednete na gauč a užijete si klidné odpoledne, ale odněkud se zjeví vaše dítě a nedá vám pokoj, dokud neuděláte cokoliv, co si zrovna usmyslelo. Něco takového se právě stalo Danielovi Day-Lewisovi, jen tedy v trochu větším měřítku. Pravděpodobně nejuznávanější anglofonní herec své generace v roce 2017 uvedl brilantní Nit z přízraků a ve svých šedesáti letech ohlásil pohříchu předčasný herecký důchod. Zprvu jsme mu příliš nevěřili, sedmiletá odmlka mu ale je nekompromisním svědkem. Teď k němu přišel jeho syn Ronan, se slovy: „Tatííí, pojď mi hrát ve filmu! Chci si natočit film. No tááák!“ No a Daniel šel.