Král temné imaginace Guillermo del Toro slaví 60. Je lepší jeho Hellboy, Blade, nebo Faunův labyrint?

Mimic je Guillermův druhý film a první anglicky mluvená studiová zakázka. Ačkoliv v designu a výtvarných řešeních už budoucí mistr vizuality vystrkuje růžky, jako celek se jedná o značně nedopečený zážitek. Jistě za to mohou spory mezi del Torem a bratry Weinsteinovými, v jejichž důsledku dostal režisér během natáčení málem padáka. Tak či onak se později snímku zřekl a umyl si nad ním ruce, což nebudeme zvlášť rozporovat. Dnes už jde o podívanou relevantní spíš jen pro ty diváky, kteří mají obzvlášť velkou touhu kompletovat filmografie slavných tvůrců.

Pokud si nedáte říct, čeká vás průměrné hororové sci-fi o obřích hmyzích zrůdách. V newyorské kanalizaci se rozmnožily poté, co byly naklonovány jako dokonalý nástroj k likvidaci švábů. Vidíme, že už zde se objevuje u del Tora tak typický frankensteinovský motiv (nový Frankenstein bude mimochodem jeho příštím titulem) i záliba v hmyzu a městských černých historkách, což později rozvedl lépe a podnětněji.

Naposledy se o filmu mluvilo hlasitěji v roce 2017, kdy vydal The Telegraph rozsáhlý report o tom, jak zasahoval Harvey Weinstein do filmových produkcí a Mimic byl uváděn jako typický příklad projektu, jenž jeho necitlivé pokyny zlikvidovaly. V branži naštěstí všichni viděli, co se děje, nešlo tedy o režisérův konec. Naopak si získal sympatie mnohých tím, jak odvážně producentskému gigantovi čelil.

Ani ne o dvě dekády později už byl del Toro v diametrálně odlišné situaci. Purpurový vrch přišel těsně před jeho vítězstvím na Oscarech, dávno však byl milovaným filmařem jak mezi cinefily, kteří oceňovali jeho lásku k dějinám kinematografie, tak i nerdy, pro něž byl hrdinou za jeho nedoceněné Hellboye a druhého Bladea.

Purpurový vrch je rozhodně dílo od filmového nadšence pro filmové nadšence. Jedná se gotický horor čerpající z estetiky 19. století a uměleckých hnutí raného filmu tak, jak přežívají v popkulturní imaginaci. Oproti dalším podobným počinům del Tora však výsledek vyznívá maličko strojeně a chladně, spíš jako muzejní exhibice než živý film.

V první řadě jde o poctivou ukázku staromilského řemesla. Del Toro dal postavit kompletní viktoriánský dům se vším všudy a herci popisují, že procházet se po place bylo v éře modrých pláten nezapomenutelným zážitkem. A stejně k filmu musíme přistoupit i my, tedy jako k procházce nádherně nadesignovaným světem, jehož příběh o ženě (Mia Wasikowska) pronásledované na jejím novém panství tajemnými silami není zvlášť nosný.

Je to kontroverzní umístění? Za Tvář vody vyhrál del Toro Oscara. Rozhodně nejde o samozřejmost, vždyť mluvíme o divném retro sci-fi, v němž se hlavní hrdinka zamiluje do rybího muže. Co ale mohlo být enormně divným a perverzním filmem, se proměnilo v další romantickou poctu žánrovým tradicím. Což je ale i problém. Celý film působí bezpečně a akademicky, obzvlášť v kontrastu s šíleným námětem tedy může zklamat. Rozhodně postrádá intenzitu režisérových začátků, které byly méně estetické, proto však intenzivnější.

Tvář vody by rozhodně chtěla být niterným příběhem o nalezení lásky nehledě na její nekonformitu vůči předsudkům spolčenosti. Emocionální rovina ale nefunguje na každého, film je opět nejúspěšnější coby exhibice filmařských dovedností. Je to jakýsi symbol lásky k médiu, jímž nám del Toro připomíná, co máme na kinematografii rádi. Plní roli ukazatele směrem našeho zájmu, není jeho předmětem.

A je to vážně škoda, protože tu opět máme mistrnou ukázku filmového designu a maximální péče ze strany del Tora, který například sepsal obsáhlý životopis pro každou postavu, nehledě na to, jestli se to má šanci projevit v samotném filmu. Jisté je, že tenhle člověk miluje svojí práci.

Zatím poslední del Torův film je opět ultimátním milostným dopisem kinematografii, tentokrát stop motion animaci. Jednalo se o prestižní projekt Netflixu, jeden z těch filmů typu Irčan, Mank nebo Napoleon od Applu, které streamovací služby produkují, aby daly průchod své filantropické stránce.

Pinocchio má v sobě kus Faunova labyrintu, kdy se nevinná duše střetává s hrůzami války, jimž plně nerozumí. Italský chlapec vytesaný ze dřeva se dokonce setkává s Mussolinim. Del Toro má (nepřekvapivě) větší zájem o původní, temnou a z dnešního pohledu v mnohém znepokojivou předlohu spíš než disneyovskou adaptaci. Vrací se tedy k otázce vzniku morálky a vytvoření vlastní identity, kterou okořeňuje tím, že svět, do nějž Pinocchio vstupuje, je enormně nepřátelský a zvrácený.

Snímek vyhrál Oscara za nejlepší animovaný film a získal si srdce nemála diváků a divaček. Neduhy jsou typické pro pozdní del Torovu tvorbu, tedy určitý odstup a aranžovanost. Protože ale snad žádná technika není vhodnější pro režiséra posedlého detailem jako stop motion animace, je na Pinocchiovi v každém okamžiku co obdivovat.

První Blade byl velký hit. Při rekapitulaci zlomových komiksů typu první Spider-Man a X-Men na něj často zapomínáme, přesto je nepochybné, že pro komiksový boom jde o zásadní počin. Dvojka tedy byla neodvratná.

Jedná se o druhou del Torovu hollywoodskou zakázku, kterou dostal hlavně proto, že scenárista David S. Goyer si zamiloval režisérův debut Cronos. Pro nás je zajímavé, že se snímek natáčel z velké části v Česku na Barrandově. Jedná se o projekt, v němž se musel del Toro uchylovat k mnoha kompromisům a výsledek, jako všechny díly Bladea, vykazuje určitou nekultivovanost a nejistotu ohledně toho, jak daleko se dá s komiksovou stylizací zajít a co všechno publikum snese.

Guillermo také snímek naplnil náznaky svého rodícího se stylu, i když ještě ne v maximální míře, což ale vede k zajímavému kontrastu. Při sledování je snadné určovat ty střípky designu a příběhu, které jsou velmi zjevně ve středu jeho záměru. Je to trochu mišmaš, ale sympatický mišmaš. Když se dnes díváme na různé žebříčky režisérových filmů, druhý Blade a Mimic se povětšinou přetahují o poslední místo. My tu trochu propadneme nostalgii a popostrčíme Bladea blíž k průměrné pozici,

Umístit tyhle dva filmy na jednu příčku je trochu podvod, protože se jedná v mnoha ohledech o dva velmi odlišné filmy dvou velmi odlišných režisérů. Může za to ta maličkost, že si mezi nimi odbyl premiéru Faunův labyrint, který z talentovaného nadšence udělal prakticky přes noc uctívaného génia. Zatímco jedničku dělal del Toro jako režisér bojující o další šanci, dvojku točil jako jedinečný auteur, jenž je ochotný svůj talent propůjčit nízké zábavě.

Osud obou filmů byl podobný v tom ohledu, že oba prodělaly, ale získaly takřka kultovní status. V Hollywoodu jsou dva druhy neúspěchu. Ten první nyní zažívá Todd Phillips s Jokerem 2, kdy se zástupy lidí předhánějí v tom, kdo se mu hlasitěji vysměje za jeho pošetilost. Komerční neúspěch Hellboye ale vyzníval ve prospěch del Tora: Jde o filmy moc dobré, moc čisté na to, aby je docenily masy.

První Hellboy, opět natáčený v Praze, je poctivá komiksovka s extrémně sympatickým Ronem Perlmanem v čele. Na dvojku dostal Gullermo o třetinu víc peněz a vznikla opravdová pastva pro oči, jež má problém držet pohromadě, ale každý jeden filmařský nápad je radost sledovat. Přestože se studiím sázka na Hellboye komerčně nevyplatila (jedná se nejspíš o prokletou látku, selhaly i nové inkarnace), del Torovo renomé paradoxně stouplo.

Cronos, někdy uváděný pod nepříliš padnoucím názvem Stroj času, je tak silný debut, že z něj Guillermo čerpal dobrou vůli producentů ještě o víc než dekádu později, kdy měl za sebou hned několik problémových produkcí. Vzhledem ke skromným podmínkám vzniku ale samozřejmě nemá smysl očekávat zázrak. Zkrátka velmi příjemný malý film, který odhaluje obrovský režisérův potenciál.

Sledujeme příběh o alchymistickém výtvoru, který umožňuje věčný život, del Toro má tak možnost pracovat s pseudohistorickými kulisami, právě jak má rád. Během jeho debutu můžeme rozpoznat hned několik jeho budoucích trademarků, včetně spolupráce s Ronem Perlmanem (který kvůli napjatému rozpočtu přijal snížení honoráře uprostřed produkce, aby svému novému příteli ulehčil boj s producenty) a kameramanem Guillermem Navarrou.

Jak je z předchozích medailonků patrné, del Toro má někdy problémy s tím, že pro nimrání se v detailu zapomene na celek. Jeho láska k filmu je tak velká, že si myslí, že ji každý ve stejné míře a stejným způsobem sdílí. V důsledku zapomíná, že aby své publikum okouzlil maličkostmi, musí si ho pro svůj snímek nejprve získat.

Ulička přízraků je v tomto ohledu zvládnutější verze Purpurového vrchu. Opravdu úchvatně nadesignovaný film, jehož každý záběr lahodí oku. Tentokrát ale kriminální příběhová kostra o střetu manipulativního umělce a neméně nebezpečné psycholožky (Bradley Cooper a Cate Blanchett) funguje o řád uspokojivěji.

Del Toro byl touto dobou již věhlasný oscarový autor a filantrop (jeho produkční činnost pomohla mnohým začínajícím filmařům) a je jasné, že v tuhle chvíli už není motivovaný ziskem ani uznáním, ale ještě víc než dřív vlastní radostí. A v tomto případě to vyšlo.

Po fiasku jménem Mimic uprchl del Toro zpět do domovského Mexika a natočil tenhle temný horor ze španělského sirotčince, v němž se v předvečer druhé světové války a během zuřících civilních konfliktů střetává minulost s budoucností a dávné zločiny si přicházejí vybrat svou daň v podobě démonů a duchů.

Zpětně je těžké vyjmout Ďábla z pozice jakéhosi dema na Faunův labyrint, kdy jsou hodně podobný příběh a atmosféra rozváděny v mnohem skromnějších a komornějších kulisách. Samotný del Toro ho popisuje jako bratrský film Labyrintu. Je to ale trochu nefér. Jedná se o plnohodnotný zážitek, jehož menší měřítko může pomoct, aby se výsledek zažral tím víc pod kůži.

Tohle bude asi nejvíce kontroverzní umístění položky, alespoň při pohledu na to, jak nízko řadí v del Torově filmografii Pacific Rim zahraniční kolegové. Jejich odmítavou reakci jde pochopit, rozhodně pokud očekáváte typického Guillerma s jeho zálibou ve staromilské analogové kinematografii a oživování západních tradic 19. a první poloviny 20. století. Tahle šílená mecha podívaná á la Japonsko pak působí jako blesk z čistého nebe a něco, co musel del Toro dělat rozhodně z donucení!

Přitom, když se na projekt podíváme s trochou odstupu, musíme připustit, že v principu odpovídá do puntíku režisérovu étosu, jen čerpá z jiné kulturní studny. A na té změně je mnoho osvěžujícího a podnětného. Pacific Rim byl vždy srovnávaný s Transformery, jenže Michael Bay je filmař s naprosto rozdílnou citlivostí, takže tu není jak vyhrát či prohrát. Del Toro samozřejmě zabředl v designu, pro film vznikla stovka originálních kaidžú monster a mecha robotů, z nichž se v konečném filmu objevil jen zlomek. Režisér pak vyniká v tom, jak na diváka přenést dojem jejich obřího měřítka. Je to jednoduchý film, ale je snadné mu dětinsky propadnout.

Tragická antipohádka, v níž španělská dívka marně utíká do říše fantazie, kde ale nemůže uniknout dosahu fašistického důstojníka, jehož si z donucení vzala její matka, samozřejmě stojí na počátku del Tora tak, jak ho známe dnes.

Snímek premiéroval v Cannes, kde okamžitě strhl publikum, a na neanglicky mluvený film se dočkal nevídané mezinárodní pozornosti. Del Toro v něm zůstává zcela divácky přístupný, zároveň ale vypráví nekompromisní, často nečekaně brutální příběh. Na film se také krásně kouká, i když del Toro ještě neměl tak štědré materiální zázemí jako o pár let později.

Jako každý jeho film, i tento vznikal s až dětinskou nadšeností a hravostí. Del Toro Později popisoval, že na premiéře vedle něj seděl Stephen King, a když sebou několikrát cukl, cítil se režisér, jako by vyhrál Oscara (což se stalo až o víc než dekádu později). Právě tohle nadšení a spojení nízkého s vysokým jsou pro Guillerma typické a vedou k jeho inspirativní práci.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox