Vlastně se nic nestalo je tím lepší, čím víc se vzdaluje pozici veřejnoprávní sexuální výchovy

Příběh odstartuje právě ve chvíli, kdy najde partnerka portfolio choulostivého materiálu na telefonu svého přítele a rozhodne se, že to je pro ni poslední kapka. Je však zjevné, že vztah ústředního páru Žofie (Denisa Barešová) a Romana (Jiří Chadraba) nefungoval už dávno. Jeho konec je na jednu stranu rázný a nečekaný, zdánlivě vyvolaný specifickým odhalením, můžeme ale předpokládat, že zdravé soužití by se stěží tak promptně rozpadlo na základě zjištění, že partner si předplácí exkluzivní erotický obsah. Pro Žofii se jedná víceméně o záminku, do níž si projektuje dlouhodobou frustraci, což si ostatně sama přiznává. Takže na jednu stranu je fér říct, že přehání, její přehánění přesto není náhodným vrtochem, ale nashromážděnou energií.

Lze chápat reakci obou partnerů – Romanovo zmatení a snahu sedmiletý vztah zachránit, stejně tak Žofiinu potřebu distancovat se od svého ex-přítele ve vší vehementnosti. Ví, že bezprostřední záminka k rozchodu není dost silná, což by ji při projevení jakékoliv vstřícnosti vůči Romanovi tlačilo k návratu „z principu“. Na rozdíl od Romana však chápe, že jejich vztah nefunguje na základě jemnějších a dlouhodobějších problémů, na které sice nejde ukázat prstem tak snadno jako na katalog pseudoOnlyFans, tím hůr se ale dají řešit. Nikdo tu není „ten zlý“, to ale neznamená, že k sobě tihle dva lidé patří.

Je vlastně škoda, že tenhle velmi citlivě představený výchozí bod uhýbá směrem k veřejnoprávní studii moderních online fenoménů, což je v mnoha ohledech předem prohraný boj. Stačí se podívat na prominentní „výchovné“ webseriály České televize poslední doby Pět let, TBH (přihodit můžeme vykrádačku 13 Reasons Why z Voya #martyisdead a #annaismissing), aby se ukázalo, že tenhle formát korporátních letáků svěřených mladým progresivním týmům s železnou pravidelností naráží na těžko překonatelné limity. Ty sice velmi agresivně probořili Adikts, těžko ale říct, jestli nad rámec boření dosáhli ještě něčeho jiného (ale koukalo se na ně moc pěkně).

Vlastně se nic nestalo je ze všech jmenovaných nejlepší. Ale pouze ve chvílích, když je co nejvíc vzdálené snaze představit nebezpečí digitálního světa a zůstává u výše popsaného partnerského dilematu. Snaha naroubovat na něj fenomén OnlyFans působí v každém momentu zcela neorganicky a jakoby z donucení. Není to něco, co příběh potřebuje a kam se přirozeně upíná naše pozornost.

Totéž bohužel platí o celé dějové lince Andrey (Elizaveta Maximová), která je námětem velmi zajímavá a vydala by na samostatnou šestidílnou minisérii. Sledujeme hvězdu z reality show (ekvivalent Survivora), která se marně pokouší včlenit zpět do běžného života, okolnosti ji ale táhnou k stále více riskantním pracovním příležitostem.

V praxi však na ni zjevně není prostor, působí tedy extrémně zkratkovitě a polopaticky. Andrein osud vyznívá především jako velmi přímočarý odstrašující případ a nejvíc evokuje konstrukt výchovného videa. Můžeme si trochu zaspekulovat, že prvotním konceptem pořadu byl duální příběh dvou paralelních protagonistek (a propagace se stále tváří, že tím je i výsledek). Při pohledu na konečný seriál se ale vkrádá myšlenka, že by tu bylo lepší následovat věčnou scenáristickou poučku „kill your darlings“ vybízející k tomu, že někdy je třeba udělat ve vyprávění drastický škrt a vzdát se něčeho, na čem tvůrci velmi záleží, ve prospěch celku.

Předloženému příběhu by prospělo, kdyby se Andrea odporoučela a místo toho jsme mohli sledovat přirozenější vývoj Žofie a jejího vlastního experimentování s OnlyFans. Protože ano, i ona se do toho pustí, a ne, nepůsobí to ani trochu přirozeně, není to v nejmenším věrohodně vysvětleno a vlastně to nikam nevede.

Dávat v recenzi specifické dramaturgické rady se tradičně považuje trochu za faux pas, tady je ale vážně těžké odolat. Vyprávění obsahuje v případě Žofie několik velmi nepřirozených a nevysvětlitelných skoků, což je vážně škoda, protože jde o jedinou postavu rozpracovanou dost na to, aby mohla plnit roli protagonistky. Vyškrtnout tedy sérii stereotypů, průhledných strašáků a modelových situací, kterou je příběh Andrey, by vytvořilo potřebný prostor pro rozpracování Žofie (a klidně by se na ni daly přenést některé aspekty linky Andrey, pokud by se s nimi tvůrci nechtěli rozloučit). Ano, je hezká myšlenka příběhu o tom, jak se dvě různé ženy vypořádávají s podobnými problémy, tak ale výsledek beztak nefunguje.

Ale dobře, když přestaneme tvůrcům čmárat do scénáře a zahledíme se na to, co nám Vlastně se nic nestalo dává, oproti tomu, co nám dát mohlo, máme tu slušný výsledek. Vejnar má značný cit pro nacházení a režii uvěřitelných lidských interakcí a umí celkem nenuceně přidat kus humoru, aniž by příliš tupil drama. Ruku v ruce s tím jde jeho skvělá práce s herci. Ti s obdivuhodnou lehkostí a přesvědčivostí dokážou pod jeho vedením prodat scénář, v němž není mnoho prostoru na rozvedení prakticky žádné myšlenky. Přes všechny zastřešující problémy je v daném okamžiku působivá každá jedna scéna.

Během scén můžeme cítit potřebné emoce a náš zájem je dost velký, abychom si všechny mezery ochotně vyplnili. Realizovaný scénář projevuje podobné problémy (motivace a chování postav se někdy poněkud deformují, aby se dostaly do potřebného bodu) jako v případě režisérova debutu Přišla v noci, na němž pracoval s Tomášem Pavlíčkem. I v tomto případě však výsledek zachraňuje provedení, jemuž se daří evokovat větší hloubku a koherenci.