Druhá Díra se vydává cestou hnusu a perverze. Tahle socialistická revoluce se trochu vymkla

Pamatujete si hororovou sérii Kostka? První díl byl velmi přímočarým naplněním high conceptu, kdy se uvěznění chudáci prodírají zvráceným bludištěm složeným ze zákeřných pastí. V pokračováních začali tvůrci divočet a u třetího dílu už se porušovaly fyzikální zákony času a prostoru a celou operaci musela udržovat v chodu instituce, která by při tom, co všechno musela dokázat, měla mít rozhodně lepší věci na práci.

A pamatujete si Lidskou stonožku, která po opět velmi jednoduché jedničce začala nejen stupňovat hnus, ale i kupit metavýznamy a několik vrstev sebereflexe způsobem, ze kterého šla většině lidí hlava kolem? Zdá se, že Díra má nakročeno jít ve směru těchto sérií, jež se rozkošným způsobem ztratily v sobě samých.

Režisér Galder Gaztelu-Urrutia nabídl před pěti lety film, který dokonale zapadal do trendů doby přeplněné protikapitalistickými kritikami. Jednalo se ostatně o sezónu, kterou převálcoval jihokorejský Parazit, jenž přitom byl jen špičkou ledovce. „Eat the Rich!“ energie od té doby stále ještě nepolevila a několikrát do sezóny se setkáváme s podobnými filmy a seriály.

Díra v této konkurenci vždy zaostávala. Kdyby šlo o jediný takový počin široko daleko, měli bychom se o čem bavit, v tomhle případě dělalo ale až příliš moc jiných tvůrců totéž lépe. Španělský snímek byl ale na rozdíl od prestižních distribučních kinofilmů uveden rovnou na Netflixu, dočkal se tedy velké pozornosti a zájmu. Ano, kdybychom vyrazili do města, nebo měli půl roku trpělivost, dostali bychom lepší satiru, jenže jak odolat, když je tahle jen jeden klik daleko? To je nakonec strategie celého Netflixu a Díra z ní jednoznačně těžila.

Zdá se ale, že Gaztelu-Urrutia se tentokrát nechtěl spokojit s přední pozicí v druhé lize. Kde byla jednička bezpečným, průhledným a snadno srozumitelným filmem, jenž velmi čistě naplňuje svůj námět, tam je dvojka hořečnatou noční můrou. Snímek začíná náhle a vynakládá minimální úsilí na to, abychom pochopili princip fikčního světa. Tvůrci předpokládají, že jsme viděli jedničku. To se možná jeví samozřejmě, v praxi však obzvlášť streamový content razí častěji taktiku snadného vstupu v každém bodu. Ne tak nyní.

Protagonistkou je tentokrát Perempuán (Milena Smit), jež už ve věznici nějaký čas strávila, nepotřebuje tedy, aby jí někdo něco vysvětloval. Vedle ní se probouzí nový spoluvězeň, jemuž (a jeho prostřednictvím nám) je přeci jen naznačeno, která bije, i když jen ve velké zkratce. Pro tvůrce je víc než princip zlovolného výtahu s jídlem důležité okamžitě demonstrovat, co se změnilo.

Po pomyslné „socialistické“ revoluci se osazenstvo vězení pokouší přísně dodržovat spravedlivou dělbu jídla. Vniká tak systém v systému, nezávislý na pravidlech věznitelů a udržovaný přímo obyvateli cel. Tím spíš, že nejde o zákon shůry, musí být každá transgrese brutálně trestaná. Na dodržování nových pravidel, šířených s náboženskou urputností, dohlíží figura brutálního mesiáše (Óscar Jaenada), jehož nejshovívavějším trestem je amputace ruky. Krvavý režim však nese své ovoce. Týden co týden klesají zbytky do nižších pater a stále víc lidí usíná s něčím v žaludku. Jenže za jakou cenu?

Tvůrci tedy udělali krok od primitivní kritiky kapitalismu k primitivní kritice socialistické revoluce. Jejich alegorie opět není příliš hluboká ani funkční, její strojenost a umělost znemožňuje podnětnou aplikaci na naši zkušenost a čím víc o ní přemýšlíme, tím víc se rozpadá. Už jen to, že v tomto systému představují větší problém ti dole, které se nedaří kontrolovat, než ti nahoře, co se podvolili novým pravidlům, příliš nesouzní s poselstvím, jež sami tvůrci chtějí předávat. V tomhle zůstává vše při starém, takže ty, které bavil satirický aspekt minule, zaujme nejspíš i nyní. A kdo si připadal jako v socio-politické školce, ten najednou neobjeví hluboké dílo. Dvojka je komplikovanější na té základní rovině, že místo jednoho systému pravidel tu spolu soupeří dva. To ji ale automaticky nedělá chytřejší. Pro mnohé jen ztrácí na přehlednosti.

Kde dochází k intenzivnějšímu posunu, je prezentace. I jednička pracovala s prvky hororu a hnusu, dvojka v tomhle ohledu ale zachází mnohem dál. Netrvá ani pár minut, než vidíme prvního člověka rozmašírovaného na kusy, vzduchem poletují hlavy a ruce, to vše snímáno tak, aby to bylo obzvlášť znepokojivé. V kontextu nabídky spíše rodinného Netflixu se jistě jedná o jednu z těch intenzivnějších věcí na této platformě.

Je zřejmé, že většina publika s tímto posunem k větší intenzitě a menší přehlednosti není spokojená a den po premiéře můžeme pozorovat jednoznačný propad hodnocení oproti prvnímu dílu. Na jednu stranu to lze pochopit, tvůrci zahodili žánrovou přívětivost filmu, jenž je velmi čitelný a dá se u něj vypnout. Přesto je třeba ocenit, že se pokusili neudělat podruhé jednoduchou repetici, ale posunout svůj koncept o kus dál, a to jak ideově, tak stylisticky. V praxi se jim to příliš nedaří. Přesto se ale nekoná až taková katastrofa, jak se někteří tváří. Ukojit zvědavost možná bude stát za to.