Pulp Fiction bylo filmovou revolucí. Kariéru si na něm postavil Quentin Tarantino i Harvey Weinstein

Nedávno jsme u Záhady Blair Witch tesknili nad tím, že zážitek z některých filmů (respektive ze všech, z některých však ve větší míře) je pevně ukotvený v jejich době. Když jsme nebyli u toho, nikdy nepoznáme na vlastní kůži, proč hýbaly tak moc svým zeitgeistem. Můžeme si o tom přečíst, můžeme to racionálně pochopit, nemůžeme to ale plně pocítit.

I Pulp Fiction je nepochybně právě takovým filmem, jenž s neuvěřitelnou lehkostí posunul hranici toho, co je v kinematografii možné. Tuto frázi si většinou spojujeme s exhibicí nových filmových triků, v tomto případě však mluvíme o něčem mnohem důležitějším. O tom, jak filmy komunikují s divákem, jak o něm uvažují a jakou účast od něho očekávají. A také o způsobu, jímž se zařazují do (pop)kultury a jak pracují s jejím odkazem.

S Pulp Fiction se o slovo hlásily postmoderna, (sebe)referenčnost i přiznaná umělost díla, které je v první řadě popkulturní hříčkou a pastiší. Vyprávění bez vnitřku, zato s neodolatelným povrchem. Bez poselství, avšak s nezapomenutelnými průpovídkami okolo. Lehkost dialogů o mezinárodní terminologii hamburgerů, vtíravý soundtrack a nahodilé historky o rodinném dědictví skrytém tam, kde ho ani vietnamští věznitelé nehledali. Nebudeme si tu opakovat, o čem Pulp Fiction je, protože to jednak víte, ale stejně tak víte, že to je jedno. Důležité jsou ironie, cynismus, nadhled, hrdý nezájem o „smysluplnost“ či „funkčnost“ filmu, který absolutně o ničem není, a přesto si každý jeho okamžik zamilujete pro absurdní sebedůvěru, která z něj čiší.

V neposlední řadě tu pak byla sama osobnost Tarantina s jeho spratkovskou, drzou a bezstarostnou persónou. Jeho vystupování v médiích, pohazování vulgarismy a láska k braku i pulpu postavily na hlavu ideu cinefilie a filmového snobismu. Quentin se tvářil, že je zcela pokořuje, ve skutečnosti spíš převzal jejich otěže a přepsal pravidla podle svých poťouchlých preferencí.

Dobové reakce byly hlasité. Jedná se o svěží vítr, nebo konec filmu, jak ho známe? Každý musel mít názor. A každý následný film se musel vůči novým pořádkům nějak vymezit. Ať se to lidem líbilo, nebo ne, po zhlédnutí Pulp Ficton bylo jasné, že nic nebude jako dřív. Elektrizující vzrušení je dodnes patrné, když se střetneme s nějakou z dobových reakcí.

Jako vždy, když se film (a jakékoliv dílo či umělec) stane ztělesněním kulturního posunu, si však musíme dát pozor na to, abychom nepropadli dojmu, že přišel jako blesk z čistého nebe a nebýt jej, dějiny by se ubíraly úplně jinak. To prakticky nikdy není pravda a vždy, když se podíváme na dobový kontext, zjistíme, že v revolučním okamžiku se manifestuje energie, která hledala cestu na světlo světa a bylo jen otázkou času, než se jí to podaří.

V době vzniku Pulp Fiction vrcholila normalizace domácího videa, což vedlo k převratu v tom, jak jsou filmy distribuovány, sledovány a čteny. I obskurní kultovní díla se nyní mohla relativně volně šířit v příslušných komunitách a sílící subkultura nerdů se morfovala do své současné podoby umanutých nadšenců, co si své oblíbené filmy pouští stokrát a předhánějí se v tom, kdo si pamatuje každou větu.

Ruku v ruce s tím se zlevňovala a tedy demokratizovala natáčecí technika, která byla víc než kdy dřív dostupná každému, kdo měl zájem. Následoval boom amatérského filmu od blbnutí kluků s bráchovou kamerou po serióznější experimenty zvídavých „civilistů“. Institucionalizovaná kinematografie s napětím čekala, jak se tyto seismické posuny projeví v profesionální tvorbě.

Rok 1994 poskytl jednoznačnou odpověď v podobě zjevení dvou nerdů, kteří ukázali, jak se může nová estetika uplatnit. Jednak tu byl Kevin Smith s jeho Clerks, jehož opanování popkultury, stejně jako upadnutí do irelevance, jsme se věnovali nedávno. A pak se svým druhým celovečerákem naplno představil Quentin Tarantino, maniak z videopůjčovny, který rychle vystoupal na vrchol nové éry a stal se jejím maskotem.

Tarantinovská revoluce tedy byla nevyhnutelná. Pulp Fiction se dostalo takové pozornosti ne proto, že by jím byli organizátoři v Cannes šokovaní a vyvedení z míry, ale právě naopak, protože takový film vyhlíželi jako přislíbeného mesiáše. Tarantino se do jejich hledáčku dostal jak díky svému debutu Gauneři, tak protože jistý velmi hlasitý pán nedal jinak.

Za nepěknou připomínku stojí, jak zásadní byla při cestě Quentina na vrchol nutná dobrá sudička jménem Harvey Weinstein. O něm nemůžeme říct mnoho pěkného, tedy až na to, že měl dobrý čuch na trendy, které dokázal vycítit tak brzo, až to skoro vypadalo, že je sám diktuje. Pulp Fiction bylo prvním projektem Weinsteinovic Miramaxu poté, co ho koupil Disney (ano, Pulp Fiction je tak trochu disneyovka) a Harvey skočil all in do produkce, do které se po přečtení scénáře zamiloval.

Měl zásadní vliv na podobu snímku od obsazení (to on seznámil režiséra se Samuelem L. Jacksonem) po finální střih. Spolu se scenáristou Rogerem Avarym jde vedle samotného Tarantina o přední autorskou sílu ženoucí Pulp Fiction kupředu. Z Quentina si pak Harvey na dlouhé roky vychoval zlatého chlapce, na jehož renomé vybudoval moderní Miramax. Ačkoliv Quentin svého chlebodárce kariérně přežil, je snadnější si představit, že by Weinstein našel jiného nadšeného amatéra, do jehož rukou by vložil osud 90. let, než že by Tarantino prorazil bez jeho záštity, což je nepříjemná realita filmové branže.

Nic ze zmíněného nemá snížit hodnotu nebo kvalitu Pulp Fiction, pouze demonstrovat, jak spletité a nečernobílé je někdy pozadí vzniku filmů, které považujeme za akty přímočaré sympatické rebelie. Tenhle projekt byl od počátku koncipovaný tak, aby zaplnil veřejnou poptávku po nových trendech, jež se dřív nebo později musely přihlásit o slovo. I kdyby nekalkuloval Tarantino, rozhodně tak činil producent, jenž umožnil, aby se právě tenhle film stal ztělesněním své doby.

Je zajímavé sledovat, co z Pulp Fiction do dnešní Tarantinovy tvorby přežilo a co z ní zmizelo, nebo prošlo výraznou evolucí. Máme tu samozřejmě typicky úžasný herecký ansámbl, ale chválit Umu Thurman, Bruce Willise, Johna Travoltu a Samuela L. Jacksona je asi to poslední, co je třeba dělat. Totéž platí o sountracku, který opanoval rádia a nikdy z nich zcela nezmizel. Výstavba scén plná banálních dialogů, které postupně gradují a odhalují bobtnající agresi pod povrchem, se stala Tarantinovým trademarkem.

Největší rozdíl spočívá asi v tom, že po Kill Billovi, v němž se Tarantino co do nahodilé pastiše nejvíce utrhl ze řetězu, se přece jenom poněkud kultivoval, uklidnil a začal předkládat filmy, které „o něčem jsou“. To mu otevřelo cestu k akademickému uznání, jež mu bylo s výjimkou samotného Pulp Fiction dlouhá léta upíráno. Od roku 2010 a Hanebných panchartů je pravidelně zasypáván oscarovými nominacemi za každý svůj nový film, což bude část publika brát jako důkaz vyspění a přirozený vývoj, část jako uměleckou prohru.

Podařilo se mu ale zůstat relevantním a vyvíjet se jak scenáristicky, tak režijně. V tom je diametrálním opakem smutně strnulého a ztraceného Kevina Smithe. Má mnohem blíž než se zdá k filmařům jako Aronofsky a Nolan, kteří svou kariéru rovněž začali jako nadšenci, co své první filmy točili prakticky na koleni a dokazovali, že zdánlivě rigidní svět filmové branže je v nové době opět otevřený komukoliv. Staré pořádky však nezbořil, nakonec se do nich pohodlně zařadil. Dobral se s nimi k symbiotickému vztahu, který vyhovuje jemu a vzhledem k tomu, kolik povedených filmů od té doby natočil, i nám.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu. A pokud si budete chtít připomenout Pulp Fiction, od čtvrtka 17. října do 23. října k tomu budete mít příležitost ve vybraných českých kinech.

Zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox