Články o Moonlight

Není to až taková doba, co zlaté sošky pro nejlepší filmy roku připadaly zejména populárním a finančně profitujícím titulům, o kterých slyšeli snad všichni. Když film může být extrémně úspěšným blockbusterem, proč by zároveň nemohl být oscarovým? Režisér netflixovské sci-fi Pasáž či Avengers: Endgame Joe Russo se domnívá, že tento trend skončil, potažmo výrazně zeslábl, vlivem kdysi mocného producenta Harveyho Weinsteina. Ten prý mainstreamové snímky bojkotoval ve prospěch menších uměleckých děl, což příznačně dokládá slavná oscarová kontroverze z roku 1999.

Disneyho, zčásti však spíš Shakespearův, koloběh života z pohádkové africké savany roztáčí tři dekády po animovaném mistrovském díle další emotivní příběh. Mandril Rafiki tentokrát vypráví dosud nenavštívenou životní pasáž později zrazeného krále Mufasy, jenž se jako lvíče zatoulá od rodiny a naváže bratrské pouto s mladým druhem Takou. Spolu unikají před pomstychtivou lví smečkou do zaslíbeného kraje Melile a oscarový tvůrce Barry Jenkins (Moonlight) se stará o to, aby Mufasa: Lví král (Mufasa: The Lion King) navzdory opakovaným problémům předchozího fotorealistického remaku nebyl jen povinnou a nicneříkající investicí.

Dotknout se těch soukromých výšin, kam ukládáte vlastní sny, může být někdy zvláštní. Své by mohla vyprávět šedesátiletá americká herečka s italskými kořeny Marisa Tomei, která před jednatřiceti lety k údivu všech, snad kromě mnoha hlasujících, převzala Oscara za svůj průlomový výkon v komedii Můj bratranec Vinny. Zatím poslední filmová teta hraného Spider-Mana skousla hořkou pilulku nesmyslných konspiračních teorií, získala další dvě oscarové nominace a po padesátce se připojila k největší filmové sérii dekády. Tehdy jí pro změnu vyčítali, že pro kanonickou roli je pořád příliš atraktivní.

Ach Disney, kdy se poučíš? Kdysi neomylná sluj dětských animáků s nadčasovou hodnotou zběsile předělává svá kanonická díla a stále víc lidí si kriticky všímá, že progresivní liberalismus dřívější nadčasovost zásadně proměnil. Lví král (The Lion King) stojí přece jenom stranou politických či ideologických konfliktů, ale nadcházející prequel jeho fotorealistické předělávky z roku 2019, který se chystá plenit kina od 19. prosince pod názvem Mufasa: Lví král (Mufasa: The Lion King), to přesto schytává ze všech stran. Nově vydaný trailer totiž dle fanoušků boří dosavadní mytologii a vznikl jako vizuálně ošklivá pračka na snadné peníze.

Hrané a počítačově generované verze Disneyho renesančních animáků jsou vrcholným symbolem hollywoodské vyprahlosti. To není zrovna kontroverzní názor, vždyť na internetu se s ním setkáváme v každé diskuzi. A následně se nechápavě škrábeme na hlavě, protože i přes pár individuálních přešlapů se tyto filmy stále setkávají s velkým a vřelým zájmem „mlčící většiny“. Filmaři pak mají dobrý důvod otočit k hlasitým diskutérům záda a počítat dolary. Režisér oscarového dramatu Moonlight Barry Jenkins, jenž má na svědomí prequel Lvího krále Mufasa (Mufasa: The Lion King) s miliardovými ambicemi, ale hluchotu předstírat neumí.

Oscarové výsledky bývají sázkou do loterie a mnohokrát se stalo, že favorizovaný titul se v nejprestižnější kategorii musel poklonit překvapivému vítězi. Nejlepším filmem roku se tudíž nestali Dobyvatelé ztracené archy, Zuřící býk, E.T. Mimozemšťan, Zachraňte vojína Ryana nebo Zkrocená hora, která přitom měla během ceremoniálu roku 2006 slušně nakročeno. Citlivý příběh o dvou kovbojích, jejichž náklonnost přerůstá v zakázanou romanci, vcházel do oscarového večera s osmi nominacemi, z nichž proměnil ty za nejlepší původní hudbu, nejlepší adaptovaný scénář a nejlepší režii pro Anga Lee. Tchaj-wanský režisér se po letech vrátil k tomu, co mohlo stát za překvapivou ztrátou v poslední a nejdůležitější kategorii, kde mu vypálilo rybník mnohými zpochybňované drama Crash.

Netflix nepochybně umí vyprodukovat zajímavé filmy, potažmo umožňuje vděčnou distribuci kvalitním projektům, jimž by se v kinech nedostalo pozornosti. Často však nabízí druhořadé zboží a z pozice mazaného obchodníka přihlíží, jak roste poptávka zcela nezávisle na jindy kruciální kvalitě. Momentálně nejsledovanější film s názvem Mea Culpa má extrémně špatné ohlasy od kritické i divácké obce a zdá se, že svérázný tvůrce Tyler Perry vyvolává trapnost a kýč trochu naschvál.

Oscarové ceremonie se pochopitelně snaží průšvihům a neplánovaným změnám vyhýbat, přesto se občas situace vyvrbí tak, že je nejcennější soška ve světě filmu někomu odebrána. V čerstvé paměti stále máme situaci z předávání v roce 2017, kdy došlo k záměně obálek a namísto Moonlightu, skutečného vítěze ceny pro nejlepší film, byl nejdříve vyhlášen La La Land. Navzdory šoku a zmatení všech zúčastněných se situaci podařilo vyřešit ještě na pódiu. Historie oscarových ceremonií však pamatuje jeden ještě problematičtější okamžik.

Je to možná nejžhavější filmové téma posledních týdnů, k němuž se vyjádřilo mnoho celebrit a nakonec ho musela uvádět na pravou míru také osoba, již se proti její vůli týká. Margot Robbie byla hlavní tváří loňského megahitu Barbie, který v lednu sice sklidil osm oscarových nominací včetně té na nejlepší film roku, avšak Robbie i režisérka Greta Gerwig ve svých kategoriích ostrouhaly. Herečka přesto vyjádřila radost ze zbylých nominací a projevila týmového ducha, jenž je pro mnoho tvůrců spolu s kvalitou jejich výrobku důležitější než hmotné ceny. Kde je ale pravda? Opravdu hercům a herečkám na zlatých soškách s výrobní cenou kolem tisícovky dolarů (23 430 Kč) zas tak nesejde?

Oscarové kvóty volající po větší diverzitě filmového průmyslu se staly vděčným strašákem a terčem kritiky i posměchu v internetových diskuzích. Z konkrétní podoby výkřiků je jasné, že pocházejí častěji od lidí, kteří nemají jasnou představu, k čemu se vlastně vyjadřují (ostatně si křiklouni zjevně ani neuvědomují, že ještě do žádného ročníku nezasáhly, premiéru si odbydou právě letos). V omyl ale může být člověk uveden zcela bezděky, kdy k němu jednoduše nedoputovalo dost informací. Vysvětleme si tedy spolu, co jsou tyto kvóty zač a jak (pokud vůbec) nějak ovlivní filmový průmysl.