Mufasa: Lví král je hodnotnější než minulý remake. Má životné postavy v neživotném prostředí

U Disneyho se Lvího krále rozhodli předělat koncem minulé dekády, kdy už v „autentičtější“ trikové podobě vznikl také remake Knihy džunglí. Jistě obdivuhodný technický výsledek postrádal magické charisma originálu, který nijak neobohatil na úkor Myšákova studia, jemuž znovu odvyprávěný příběh malého Simby, dospělého krále Mufasy a jeho zrádného bratra Scara zajistil 1,65 miliard dolarů.

Dějový prequel, který vstupuje od tohoto týdne do českých i zahraničních kin, má na první pohled stejné problémy, paradoxně zamýšlené jako dominanty. Kdykoli zvířata v realistickém provedení promluví nebo kaboněním evokují komplexnější lidské emoce, v rozpacích nevíte, zda s nimi soucítit, nebo se jich bát. A to i bez toho, že pozitivní empatie a naopak strach jsou tu jednotlivým hrdinům a záporákům jasně distribuované.

Nesmrtelný Rafiki začíná barvitě vzpomínat před Simbovou dcerou, na kterou zrovna dohlíží srandisté Timon a Pumbaa. Ti ve svých krátkých komických výstupech překvapí i nepřekvapí například tím, že nárazově boří čtvrtou stěnu a naváží se do potřeby muzikálových čísel. Lví král se nikdy nezdráhal zastavit a dávat na odiv svou hloubku či animační půvab v hudebních číslech, spojených zejména s původními melodiemi od Hanse Zimmera. I těch se nyní samozřejmě dočkáme, ale jejich četnost se postupně zužuje a Jenkins prosazuje vyprávění postavené na vizuální dynamice, čímž publikum zachraňuje před předraženým kulturním spánkem.

Na preferovanou formu si nicméně musíme zvykat, virtuální kamera Jamese Laxtona zpočátku freneticky kmitá a krouží kolem zvířat, jako kdyby základní motiv koloběhu života (Circle of Life) musela doslovně vyždímat. Stoičtější náturu hamletovských předchůdců tím mění na energické stádium lvíčete, jehož osud se pro změnu (tematicky celkem nepatrnou) váže na mojžíšovské migrační poslání. Než se Mufasa při povodních ztratí matce a otcovi, užasle naslouchá zkazkám o Melilé, vysněné zemi blahobytu kdesi za obzorem, kde nikdo netrpí hladem a žízní zdejšího suchého podnebí.

Po setkání s Takem, jeho milující matkou i královským otcem, se přes krátkou inscenaci Shakespeara dostáváme ke klíčovému a moudře nastolenému motivu putování. Pokorný Mufasa coby tulák nemá vladařskou krev, jenže zbabělejšího Taku převyšuje fyzicky i v dílčích ukázkách statečnosti, což nakonec zapůsobí i na tamního lenivého krále. Ten oba nevlastní bratry pošle do světa před útokem nelítostné smečky bílých lvů, jejíž vůdce přišel o syna v pařátech Mufasy a uprchlíky pronásleduje i ve chvíli, kdy se k nim přidruží i lvice Kiara a mladý Rafiki, razící si cestu do bájného Melilé.

V úvodní, přibližně dvacetiminutové části není jednoduché proniknout k postavám, utopeným v divoce aranžovaném a přece neživotném prostředí. Západy slunce a hyperrealistické lokace jsou na pohled líbivé, ale ani všechny zavařené procesory nenahradí jedinou skutečnou magickou vteřinu nad Serengeti, navrch moc neumožňují kochat se hlubokým prostorem a zdůrazňují spíš detaily zvířat, kolem nichž obraz bývá rozmazanější. Na to si ovšem přivykneme zároveň s tím, jak se po odloučení Mufasy s Takou smrskne dějová plocha a hrdinové, jimž v patách dupou neoblomní pronásledovatelé, začnou zase migrovat.

Tehdy scénář Jeffa Nathansona (Chyť mě, když to dokážeš, Dívka a moře) může skloubit dynamičtější dobrodružství s akčními předěly (shozený včelí úl rozdovádí stádo slonů, pod jejichž nohama hrdinové sotva uniknou nepřátelům) a bratrovražedný vývoj, který v trailerech vzbuzoval rozpaky. Snímek se s ním vypořádal nakonec velmi klasicky, z Mufasy učinil esenciální charakter předurčeného vůdce, jenž svým charismatem a odhodláním dokáže ovlivnit obyvatele živočišné říše způsobem, jakým by to pokrevně zvýhodněný Taka nikdy nezvládl. Dětské publikum přitom sice mystifikuje naivním nazíráním potravního řetězce, v čemž naopak letošní Rozzum v divočině nemazal med kolem pusy, ale aspoň tím udržuje vizuálně ztracený pohádkový základ.

Všichni tvorové bez rozdílu se musí spojit proti mocenské tyranii, jejímž svodům na cti uražený Taka obtížně uniká. Také jeho tradiční přerod ze závisti je z hlediska kontinuity hodně nucený, odehrává se sice dlouhodobě v nitru vedlejší postavy, ale projeví se náhle a mladším divákům nemusí být až tak srozumitelný (naštěstí pomůže písnička). Film ke konci parafrázuje schéma první Doby ledové, jen s opulentnějším akčním finále, kde si lvi jdou po krku (po krčních tepnách, ehm), titulní smečka dosáhne jen částečné konsolidace a kde tvůrci zužitkují i mojžíšovský motiv vody, již Mufasa v úvodu neuměl pomyslně rozevřít a našel se v ní až v závěru.

Samozřejmě si nejspíš budete říkat, jak by to celé vypadalo v područí klasické kreslené animace. Na to, jak neživotně ale tento moderní přístup umí působit, se Jenkinsovi a dalším tvůrcům podařilo vyplodit rodinný zážitek na úrovni, jehož vyústění umí zdravě strhnout a cesta k němu není vůbec stupidní. Děti se možná budou divit, že v dokumentech National Geographic se africká zvěř chová jinak, ale minimálně společnost ještě skvělejšího mladého Rafikiho i příkladného protagonisty Mufasy za to tentokrát stojí. Emoce šlapou také vinou frenetického tempa jen klopotně, poselství to nicméně neovlivní. Pro plačky je tu navíc úvodní věnování zesnulému Jamesi Earlu Jonesovi, originálnímu hlasu Mufasy.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku.