Oscarový režisér se brání nařčení ze zaprodání duše Disneymu. „Copak Lví král nemá srdce?“

Barryho Jenkinse, jehož intimní queer drama Moonlight se stalo v roce 2016 nečekaným oscarovým vítězem, začala kritika za jeho aktuální kariérní volbu nejspíš pořádně sžírat. Udělal totiž něco, co by veřejná osobnost nikdy (nikdy!) neměla dělat. Na Twitteru se začal dohadovat s náhodným účtem s šedesáti followery. Což si vskutku koleduje o PR katastrofu.

Uživatel midereres_k (podle všeho z Polska) komentoval na Jenkinsově profilu pod sdíleným trailerem na Mufasu: „Barry, jsi příliš dobrý a talentovaný filmař na to, aby ses zahazoval s Igerovou mašinou bez duše.“ Těžko říct, co režiséra strhlo zrovna na tomto jednom komentáři, jichž se od oznámení své účasti dočkal tisíce. Nejspíš šlo o poslední kapku.

Na každý pád se ohnal zpět: „Copak Lví král nemá srdce? Není na něm nic bezduchého! Už desítky let se u něj děti po celém světě kolektivně seznamují s truchlením po smrti blízkého. Napříč jazyky a kulturami se také poprvé setkávají s Shakespearem. Jedná se o nejpotentnější nádobu komunální empatie.“ Tím to ale neskončilo. Přidali se další uživatelé Twitteru a vysvětlovali Jenkinsovi, že kritika remaku/prequelu nemá nic společného s hodnotou originálu. A že jejich výtky jsou motivované úctou k jeho talentu, který by měl využívat lépe.

To si režisér opět nenechal líbit s tím, že zakázkovou práci dělal napříč svou kariérou. Jedná se o součást reality jeho profese a kdo nedokáže respektovat tuto její část, je zcela mimo. Zdůrazňoval, že i v práci pro Disneyho jde najít osobní hodnotu, což mu samozřejmě ne každý věří. „Říkejte si o tom filmu, co chcete, ale osočovat mě z toho, že když říkám, že má pro mě a pro moje děti autentickou hodnotu, tak lžu? To fakt ne, brácho!“ Upřímně řečeno se celá diskuze nevyhrotila tak moc, jak mohla, a Jenkins včas přestal reagovat. Tuhle bitvu nemohl vyhrát.

Můžeme se ale ptát: Zaslouží si Jenkins tuto kritiku? Dluží nám, sobě nebo nějakému ideálu držet se stranou od Disneyho? Odpor části veřejnosti vůči hraným a „hraným“ (tedy fotorealisticky animovaným) disneyovkám dává smysl, provází ho však také pořádný kus historické neznalosti a snad i nevstřícnosti.

Jednak je nutno podotknout, že nejde o nový fenomén. V mnoha ohledech se tu pouze Hollywood vrací do starých kolejí. V první polovině minulého století bylo zcela běžné, že studia přetáčela své největší hity, mnohdy dokonce se stejným štábem, a s tímto aktem nebylo spojeno kulturní stigma. Některé z nejrespektovanějších filmů jako Ben Hur, Desatero přikázání a pořádná kupa variant Zrodila se hvězda vznikly jako velmi doslovná nová variace staršího projektu. Hitchcock přetočil některé své vlastní filmy. A co do polozapomenuté mainstreamové produkce bychom se nedopočítali.

Oficiální legitimitu těmto repeticím dodával technologický posun. Jednak přechod na synchronní dialogy koncem třicátých let, později barva a cinemascope. Mluvíme tu o éře předcházející vzepjetí auteurské vize filmu jako individuálního uměleckého díla v šedesátých letech. Ruku v ruce s ní se rozšířilo televizní vysílání, díky němuž začaly žít filmy druhým životem – dnes už si ani neuvědomuje, že dlouhou dobu platily za časově omezený produkt, který po stažení z kin přestal být pro smrtelníky dostupný. Nová verze filmu pak byla jako nová inscenace divadelní hry.

Dnes se v mnoha ohledech situace první poloviny století replikuje. Technologický posun u těchto filmů je zjevný – místo ruční a 2D animace tu máme fotorealistickou, počítačově generovanou opulenci. A jakkoliv to je paradoxní, éra streamovacích služeb, když je naráz dostupná velká část historického katalogu, vede k tak zásadnímu zahlcení publika, že jednotlivé tituly se opět stávají prakticky nedostupnými. Existuje tolik úžasných filmů, které stojí za to vidět, že dopracovat se k jednomu specifickému z nich je dost obtížné. Studio má tedy opět důvod říct: Tohle je projekt, který se v minulosti osvědčil, a protože v něm vidíme potenciál i pro současný trh, předkládáme ho znovu, v novém provedení pro novou generaci.

Smyslem tohoto textu ale není se výsledných filmů zastávat, protože jde ve většině případů skutečně o celkem nezajímavé projekty bez života. Jenže je potřeba směřovat kritiku správným směrem, tedy ke konkrétní podobě těchto projektů, z nichž se často ztrácí kouzlo původního díla, aniž by se podařilo najít nové.

Ale víte, co by to mohlo vyřešit? Když Disney tyto zakázky svěří talentovaným filmařům a filmařkám, kteří si chtějí vydělat na své nezávislejší projekty. Jistě, není to sázka na jistotu. Alenka v říši divů, která celý trend odstartovala, patří k jedněm z nejhorších filmů Tima Burtona, i když mu v tomto ohledu šlape na paty Timův Dumbo. Popelka Kenetha Branagha ale byla celkem fajn! Vidět opulentní blockbuster od režiséra jako Barry Jenkins rozhodně stojí za pokus. A když to nevyjde? Cena vstupenky pořád není tak šílená investice, abychom si kvůli tomu rvali vlasy. Disney je megalomanský nelidský konglomerát lačnící po každém dolaru. V co jiného u něj můžeme doufat, než že nějaká zakázka spadne do klína někomu jako Jenkins, kdo z ní „omylem“ udělá dobrý film?

Podívejte se na žebříček nejlepších animovaných filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Twitter, Variety