Články o Gauneři

Léta letí, showbyznys se přetváří a kariérní cíle ustupují pozdním otcovským povinnostem. Autor Pulp Fiction a Tenkrát v Hollywoodu Quentin Tarantino utkal pouhými devíti filmy tak silnou popkulturní přízi, že do konce života už nemusí hnout prstem a cinefilové na něj stejně nezapomenou. Jednašedesátiletý tvůrce sice pět let nic nerežíroval, ale vydal několik knížek včetně novelizace svého posledního hitu, s nímž před šesti lety přispěl k nabídce vůbec nejvýdělečnější sezóny v dějinách kinematografie. Věčný rebel s pusou puštěnou na špacír právě rok 2019 považuje za „poslední zas*aný rok filmů“, do avizovaného posledního díla se nehrne a vyčkává, až mu odrostou dvě děti v předškolním a batolecím věku.

Pulp Fiction: Historky z podsvětí sice nejsou Tarantinovým debutem, právě jejich uvedení před třiceti lety, a především vítězství na prestižním festivalu v Cannes, ale stálo u exploze vlivu tohohle svérázného filmaře, který se stal věrozvěstem filmové postmoderny a hned několika celospolečenských posunů. To, co se na první pohled jeví jako bezstarostně zpatlaný filmový mišmaš milovníka braku, ve skutečnosti vznikalo jako očekávaný zlom filmové historie. A tuhle roli 30 let stará klasika splnila královsky.

V neoficiální kategorii herců, jimž nikdy nepřipadl Oscar, by třiašedesátiletý Tim Roth zaujímal výsadní postavení. Tarantinův oblíbený antihrdina z Pulp Fiction, Gaunerů, Osmi hrozných nebo Čtyř pokojů je neomylnou hereckou jistotou, která obohatí chystaný projekt plný jemu podobných kalibrů. Celovečerní pokračování slavného seriálu Peaky Blinders – Gangy z Birminghamu totiž vedle Cilliana Murphyho a nově připojeného Rotha uvede na nejdrsnější britskou scénu minulého století ještě Rebeccu Ferguson a Barryho Keoghana.

Bylo nebylo, v nacisty okupované Francii… Quentin Tarantino tímhle pohádkovým obratem přesně před patnácti lety zahájil exkurzi do nejtemnější části 20. století, již si na příběhu jedné zamotané spojenecké operace a osobní židovské msty upravil k obrazu svému. Hanebný pancharti (Inglorious Basterds) stojí ve stínu Pulp Fiction či Nespoutaného Djanga, přitom jsou nejsilnější a nejrafinovanější v tom, co Quentin dlouhodobě razí jako svou tvůrčí výsadu – spojování dramatu s absurdní černou komedií a především reálné historie s tou, kterou nám z pohledu žánru a přidružených formálních aspektů prezentují milované filmy.

Harvey Keitel patří jistě k nejcharismatičtějším hercům své generace. A vzhledem k tomu, že tu mluvíme o generaci nejživelnějších filmů z dílny es jako Scorsese, Campion a Tarantino, nejspíš si můžeme rovnou říct, že je jedním z nejcharismatičtějších herců vůbec. Filmaři mu často svěřovali role nezkrotných ďáblů za hranou zákona. Sám přitom deset let pracoval jako soudní stenograf. Dnes slaví 85. narozeniny a nezdá se, že by se chystal zastavit.

Skoro každý úspěšný titul, jehož autorská práva jsou vydaná napospas obchodní mašinerii hollywoodských studií, se dříve či později dočká svého pokračování. Někdy se ale neústupný proces zadrhne a veřejně či zákulisně probírané koncepty rozvíjející světy a zápletky originálních filmů se na stříbrná plátna ne a ne dostat. Najít správný recept, z něhož by v porovnání s předchůdci nevznikla jen nevzhledná šlichta, bývá občas složité. Jindy nemají zájem tvůrci nebo herecké hvězdy a někdy je princip seqeuelu tak bláznivý, že si to ani Hollywood prostě nemůže dovolit. Nadcházející filmová pokračování nějaký čas měla vzniknout, ale pravděpodobně se jich nedočkáme. I když někdy může být čekačka natažená i na čtyři dekády a nové generace už vlastně ani neví, na co se navazuje.

Ve velkém rozhovoru pro časopis GQ se Kurt Russell rozpovídal o řadě svých slavných rolí. Během toho nešlo vynechat jména hned několika věhlasných filmařů včetně Johna Carpentera a Quentina Tarantina, s nimiž Russell spolupracoval opakovaně. Co všechno o nich prozradil?

Jen u málokterého filmu se tak často skloňuje přídavné jméno „kultovní“ jako v případě postmoderního hitu Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí (Pulp Fiction, 1994). O to nečekanější je zjištění, že tento veleoblíbený snímek mohl být z hlediska popkultury ještě významnější.

Do svébytného podžánru „tarantinovek“ jsme si zvykli zařazovat násilná, vtipná a žánrově nekonvenční díla hlavně od tohoto režiséra. Existuje však i pár snímků, u nichž je pod režií sice podepsaný někdo jiný, ale Tarantinův scenáristický vklad nelze přehlédnout. Pro směs kriminálky, komedie a love story s názvem Pravdivá romance to platí zcela přesně.

Jízda vlakem či metrem je pro většinu z nás rutinní záležitostí, která má na delší vzdálenosti uspávací účinek. V kinematografii však jde o jeden z esenciálních akčních motivů už od roku 1903, kdy Edwin S. Porter natočil průlomový desetiminutový kraťas Velká železniční loupež. Jeden z prvních snímků, který využíval složité narativní a stylistické techniky, vyšlapal cestu specifickému subžánru, jehož obliba se jeví nevyčerpatelně. Obzvlášť s přihlédnutím k nedávným premiérám pátého Indiana Jonese a sedmé Mission: Impossible, v nichž hrají vlakové akční sekvence zásadní úlohu.