Divoch s křehkým srdcem Harvey Keitel slaví 85 let. Ikonický herec má bohatší kariéru, než mnozí tuší

Keitel se narodil v New Yorku do rodiny židovských přistěhovalců z Polska a Rumunska, vyrůstal pak v Brooklynu, jehož přízvuk se stal součástí velké části jeho postav. Jeho rodiče zde měli otevřenou menší kantýnu a otec si stranou přivydělával výrobou a spravováním klobouků. To ho předurčilo k celkem rutinnímu životu, i proto se v touze po akci v 17 letech přidal k mariňákům, kde sloužil tři roky. Následujících víc než deset let se pak živil jako soudní stenograf, což je nejspíš poslední pozice, jaká by nás pro něj napadla.

I když začal později než většina jeho hereckých souputníků, tedy již jako pozdní dvacátník, nakonec ho to začalo táhnout k umění a ocitl se v ikonickém Actors Studio. Jeho učiteli během let byli Lee Strasberg a Stella Adler, de facto tvůrci moderního metodického herectví, jejichž rukama prošli i Marlon Brando a Marylin Monroe. Mít tehdy v životopisu tuto instituci z vás automaticky dělalo přední osobnost branže a Keitelův talent se začal brzy uplatňovat především na divadelních prknech.

Koncem 60. let se Keitel poprvé střetl se začínajícím režisérem Martinem Scorsesem, střihnul si dokonce roli v jeho debutu Kdo to klepe na moje dveře. Zjevně si sedli, během let společně realizovali sedm projektů a jistě je na místě říct, že právě na základě filmů jako Špinavé ulice a Taxikář vznikla jeho veřejná persóna drsného muže z podsvětí. Dokonce i Keitelův Jidáš v Posledním pokušení Krista si uchovává nádech pouličního gangstera. Tuhle energii následně využila velká řada filmařů včetně Quentina Tarantina v jeho vlastním debutu Gauneři a Abel Ferrara v kultovním Poručníkovi.

Keitel má ale samozřejmě mnohem větší rozsah. Jane Campion ho ve svém zlomovém Pianu obsadila do role muže ze západu, jenž se však lépe než většina dalších sžil s novozélandskou kulturou a stal se napůl místním divochem. Pro hrdinku uvězněnou v nešťastném manželství je příslibem vzrušení i sebenaplnění a na oplátku v něm odemyká jeho jemnou a křehkou stránku. Keitel tu začíná v sobě typické pozici, ukazuje ale i něhu, kterou jsme u něj dříve spíš jen tušili.

Ve svém pozdějším a méně známém počinu Jako Dým mu Campion svěřila roli odborníka na sekty a postavila ho do opozice k mladé Kate Winslet. Keitel ji má vysvobodit z moci kultu, během této studie hranic maskulinity a feminity však nakonec obě postavy rozehrávají spletitou hru ve snaze se navzájem ovlivnit. Keitel končí oblečený v červených ženských šatech s rtěnkou na rtech u nohou Winslet a prosí ji, aby opětovala jeho city. Ve spolupráci s přední režisérkou devadesátých let tak herec testuje vlastní odkaz coby ultimátně maskulinního muže a odhaluje ho jako křehčí, než se možná zdálo.

Podobné role nám připomínají, že Keitel je inteligentnější, sebereflektivnější a přemýšlivější, než si široká veřejnost většinou uvědomuje. Jeho nejslavnější role ho vedou k tomu, aby působil jako instinkty hnaný prosťáček s velkými rameny. Je znakem jeho talentu, že mnozí věří, že jím je ve skutečnosti. Když ho sledujeme v jeho raných rolích v 70. letech, klidně bychom uvěřili, že režisér vytáhl náhodného sígra z ulice. Za tím by se mohla skrývat urážka, ale takový dojem Keitel záměrně budil proto, že k jeho rolím pasoval. Navštěvoval přitom nejprestižnější hereckou školu světa a Actors studio dokonce během 90. a nultých let spolu s Al Pacinem and Ellen Burstyn prezidentoval.

Ve svých 85 letech by měl Keitel jistě nárok na zasloužený důchod, nezdá se ale, že by měl v plánu zpomalovat. S výjimkou pandemické krize je málokterý rok, kdy by hrál jen v jednom filmu. Nevyhýbá se ani hlavním rolím. Sympatický je i jeho výběr projektů, který se jeví zcela nahodile a bez náznaku herecké arogance. Většina jeho současných projektů jsou, ruku na srdce, celkem nevýrazné filmy, nicméně se zdá, že šanci zaujmout Keitela má víceméně každý, kdo si ho může dovolit, nejen jeho dávní kamarádi. I díky tomu se ostatně nedávno ocitl v českém Nabarveném ptáčeti.

Harvey Keitel je živoucí legenda nového Hollywoodu. Jeden z posledních herců éry, kdy „metodické herectví“ nebylo pro smích, herci skákali z jednoho odvážného projektu do druhého a dokonce i komerční filmařina působila velmi dobrodružně a divoce.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox