Když historici úpí, Tarantino se směje. Hanebný pancharti jsou jeho mistrovským dílem

„Pro mě je to hodně podobné Pulp Fiction, hodně podobné Pravdivé romanci a hodně podobné Gaunerům. Scéna v La Louisiane je jako zkrácená verze Gaunerů, ale s nacisty a v němčině. Je to 23minutová scéna, a místo toho, aby byli ve skladišti, jsou v malém sklepním baru. Ale jeden aspekt připomíná Pulp Fiction, kde máte různé příběhy, které jdou jedním směrem. Tady je to ještě víc. Příběhy jsou ještě rozmanitější, ale ve skutečnosti vyprávějí jeden velký děj, na rozdíl od toho, že by to byla velká mozaika. Ale také mi to hodně připomíná Pravdivou romanci, protože se tam vždy objeví nová postava, která si film vezme — někdo, kdo si prostě vezme snímek a rozjede ho. Každých 20 minut si říkáte: ‚Co to sakra je za film?,‘“ popsal Tarantino Hanebný pancharty v rozhovoru z roku 2009.

Původní inspirací přitom byly jeho oblíbené válečné filmy včetně Tuctu špinavců nebo Kam orli nelétají, v nichž hrdinové během druhé světové války podnikají na nepřátelském území riskantní misi. Název přejal podle snímku italského béčkaře Enza G. Castellariho Ten prokletý obrněný vlak z roku 1977, jen v titulu Inglorious Bastards upravil parchanty na Basterds (u nás tedy na pancharty) – prý to tak lidi stejně vyslovují, hájil tehdy zvláštní slovíčkaření.

Jenže Tarantino, jenž na scénáři začal pracovat ještě před natáčením Kill Bill, se nespokojil s následováním existujících zápletek a schémat. Příběh partyzánské jednotky pod vedením „Apače“ Aldo Reina (Brad Pitt) se mu pod rukama větvil a oscarový tvůrce si uvědomil, že má povinnost bezvadně dotáhnout své mistrovské dílo. Naděje vkládal mimo jiné do postavy „Lovce židů“, německého SS plukovníka Hanse Landy, jenž v nebývale realistickém úvodu nechá zavraždit židovskou rodinu skrývanou pod podlahou vyslýchaného francouzského statkáře. Vypjatou sekvenci, která širému světu představila herecké a lingvistické schopnosti Rakušana Christopha Waltze, Quentin považuje za to nejlepší, co kdy napsal.

Masakru unikne pouze Shosanna (Mélanie Laurent), která po vylodění spojeneckých vojsk vede v Paříži menší kino. Právě to se stane osudovým dějištěm velké osobní i mezinárodní operace, když do něj nacisté situují premiéru nového propagandistického filmu Pýcha národa o události, kdy německý voják Frederick Zoller (Daniel Brühl) ze zvonice postřílel přes 300 nepřátel Říše. Účastní se většina říšského vedení včetně Hitlera (Martin Wuttke), tudíž Shosanna hodlá kino zapečetit a spálit na uhel. Vlastní plán má ale i britská rozvědka, která za Reinovými pancharty vysílá znalce filmů, plukovníka Hicoxe (Michael Fassbender). S pomocí kolaborující německé herečky Bridget von Hammersmark (Diane Kruger) se chystají vetřít na premiéru a ze strýčka Adolfa udělat cedník.

„Mé postavy mění chod dějin. A když to říkám, nemluvím jen o Shosanně, Aldovi a Bastardech. Mluvím o Fredricku Zollerovi. Kdyby německý voják udělal to, co on, v té době během války, můžu vám říct, že by o něm Joseph Goebbels natočil film,“ ujišťoval Tarantino a zmínil Goebbelsův skutečný snímek Kolberg z roku 1945, jenž měl kupící se prohry na bojišti vyvážit velkým triumfem propagandy. Hitler, jehož Tarantino a Wuttke pojali karikaturně a výsměšně, ve filmu ostatně souhlasí s účastí na premiéře v rámci posílení německého ducha, jehož charakterizuje Zoellerův neuvěřitelný zabijácký výkon. „Věřím, že by to Goebbels opravdu natočil a že by na tu galapremiéru dorazili, byla by tam spousta lidí. A tak dále. Proto je tu tedy myšlenka, že mé postavy změnily průběh války.“

Právě v tomto aspektu Pancharti zastávají úlohu režisérova nejvýznamnějšího počinu, který zpečetil jeho vášeň pro alternaci historie a utváření hrdinů z původních obětí, jejichž heroismum často plyne ze síly kinematografie. Film se svým vývojem vzpírá konvencím, ale současně ústí do žánrového klimaxu v podobě titulní Operace Kino, která splétá všechny linie do samotných prostorů filmové tradice i materiálu. Zbraní Shosanny se stává extrémně hořlavý 35mm nitrátový film, jehož explozivní účinky dokonce popíše vypravěč s hlasem Samuela L. Jacksona. Obličej hrdinky v závěru posměšně shlíží na shromážděné nacisty z filmového plátna, kde dosud probíhal Zollerův masakr, který měl říšské představitele naopak nabudit.

Také spojeneckým trumfem má být Hicoxova znalost kinematografie a Tarantino kypří reálné dějiny i zmínkami či cameo rolemi filmových osobností včetně režisérů G. W. Pabsta a Leni Riefenstahl či herce Emila Janningse. Od úvodní melodie z filmu Alamo Tarantino pro změnu evokuje zejména historii válečného žánru, s nímž si nepředvídatelně pohrává. „Chtěl jsem se vyvarovat těm hloupým klišé z válečných filmů, které vůbec nebaštím. Znáte to, ty scény, kde parta chlapů musí sejmout strážného, tak ho jen lehce uškrtí a tím je hotovo. Zabijí německého vojáka a najednou, nejenže na jeho uniformě není krev nebo stopa po kulce, ale taky jim zázračně sedne, když si ji obléknou,“ vysmíval se obecně známým situacím ze spousty filmů. Ukázkovým příkladem jeho vzdoru je Hicoxovo prozrazení, které zapříčiní jen drobná neznalost kulturních zvyklostí.

K potlačení žánrových klišé si Tarantino vypomohl nejen troufalým míšením divoké komedie a drsného dramatu s kořeny v realitě, ale také závěrečnými metaforami a dějinnou fantazií. Tak jako „bylo nebylo“ v úvodu, pohádkový ráz ke konci opráší ještě reference k příběhu Popelky a jejího zatoulaného střevíčku. Jen tentokrát ho místo sličného prince na nohu křehké ženy nasadí nacistický lovec židů, potvrdí tím barončinu záměnu identit a zpečetí její osud. Stejně tak si naběhne Hitler, jen pomyslně skočí na špek otřepané fantaskní zápletce – kdyby měli k dispozici stroj času, většinu lidí ihned napadne vypořádat se s Führerem.

Tarantino k tomu mistrovsky zneužil svých tucet špinavců, výstřední partičku zabijáků nácků pod vedením Reina, jenž od každého muže vyžaduje sto náckovských skalpů a při verbování Huga Stiglitze (Til Schweiger, pojmenovaný dle mexického herce), obávaného kata říšských důstojníků, zmíní, že „je velkým fandou jeho práce.“ Reina, jenž s Pittovým jižanským přízvukem přežvýkává i kamuflovanou italštinu, můžeme přijmout opět pouze v mantinelech válečných hrdinů z ranku Johna Waynea, nebo spíš westernových spaghetti mstitelů.

Když Rein na konci vyřeže svastiku na čelo dezertujícího prospěchářského nacisty, jenž se sám rozhodl změnit kurz dějin a napomoci tarantinovské revizi, pochlubí se, že by mohlo jít o jeho mistrovské dílo. Quentin, jenž posléze za své opus magnum vyhlásil podobně revizionistické a filmový srdečný žár (nebo ten z plamenometu) rozdmýchávající Tenkrát v Hollywoodu, tím udělal skromnou tečku za svým nestárnoucím veledílem. Pancharti mu nastavili definitivní kariérní kurz a také styl, s nímž se klaní své ultimátní životní lásce – a baví přitom ostatní cinefily. „Zamlouvá se mi myšlenka, že s nacisty bojujeme silou kinematografie. A to nejen metaforicky, ale i doslovně.“

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle Kinoboxu a zkontrolujte, jak vysoko se nachází Quentin Tarantino.

Zdroje: Rotten Tomatoes, Kinobox