Rasistické vtipy, fackování herečky a tuny násilí. Tarantinova Pravdivá romance má 30 let

Clarence pracuje v obchodě s komiksy a zbožňuje Elvise. Alabama je prostořeká, extravagantní blondýna, která je ochotná s ním v kině sledovat maraton kung-fu filmů. Nečekaně rychle a až snově jednoduše zahájená romantika dostane trhliny po zjištění, že Alabama je najatou prostitutkou, která má nedořešené vztahy se svým pasákem. Bleskově zamilovaného Clarence však nic z toho neodradí, ba naopak – s mladou ženou se vzápětí ožení a jejího pasáka zabije.

Náhodou přitom získá i kufr plný kokainu a pár se vydává na nebezpečnou cestu z Detroitu do Los Angeles, kde může drogy prodat a začít žít nový život. Což se samozřejmě nelíbí spoustě mafiánů i proradných boháčů. Rozjíždí se tak koloběh násilností, bizarních situací a podivných dialogů – v jednu chvíli se domlouvá mnohamilionový byznys během jízdy na horské dráze, o něco později zase neústupný mafián brutálně mlátí ženu, do toho se zjevuje imaginární rádce Elvis a všichni se pořád dívají na televizi.

Letos si připomínáme 30. výročí premiéry jedné trochu pozapomenuté, přesto velmi důležité spolupráce dvou věhlasných filmařů. Pod scénářem k Pravdivé romanci je totiž podepsaný Quentin Tarantino, který ve své nedávné knize Filmové spekulace vzpomíná, že se jednalo o jeho vůbec první celovečerní scénář. Dopsal ho v září 1987, tedy pět let předtím, než se v kinech objevil jeho debut Gauneři (1992).

Režie se ujal Tony Scott, leckteří fanoušci však dílo považují za součást pomyslného Tarantinova univerza. Jedna z postav v Gaunerech totiž zmíní spolupráci s dívkou jménem Alabama a hollywoodský producent Lee Donowitz (Saul Rubinek) je navíc podle samotného Tarantina vnukem seržanta Donnieho Donowitze (Eli Roth) z Hanebných panchartů (2009).

Za prvotní ideou přitom stál filmař a Tarantinův dlouholetý přítel Roger Avary. Načrtl zhruba padesátistránkový základ příběhu, pak se však dostal do tvůrčí krize. Požádal o pomoc svého kamaráda a ten se po pár týdnech vytasil s obrem o délce 500 stran, tedy v podstatě celou minisérií. Avary dílo označil za „bibli popkultury“ a společně pracovali na jeho zkrácení, jež by umožnilo realizaci. Vyřazené nápady a linky pak Tarantinovi posloužily jako základ k námětu Takových normálních zabijáků (1994), které nakonec režíroval Oliver Stone.

Jakmile však Tarantino dokončil scénář, natáčení se neúčastnil. Text prodal, aby mohl financovat své Gaunery. Na ty si dělal zálusk právě Tony Scott, jemuž se Tarantinův scénář velmi líbil, ale nakonec se britský milovník rychlých pohybů kamery a dynamického střihu „spokojil“ s nabídkou režírovat Pravdivou romanci. V té době měl Scott za sebou úspěšnou sérii snímků, od Top Gunu (1986) přes druhého Policajta v Beverly Hills (1987) a Bouřlivé dny (1990) až po ve své době vlažně přijatého Posledního skauta (1991), z něhož se kultovka vyklubala až později.

Scott se Tarantinovy variace na Bonnie a Clydea (1967) či Zapadákov (1973) držel poměrně věrně, avšak s jednou zásadní změnou. Jak jsme u Tarantina zvyklí, příběh vyprávěl nelineárně a na začátku jsme se tedy setkali s párem, který spáchal zločiny a nyní utíká před policií i mafiány. Až později se ve vyprávění objevily scény týkající se toho, jak se Clarence a Alabama dali dohromady. Výsledek je díky tomu značně odlišný – Scottova lineární verze kladla důraz na tragickou a zběsilou romanci, zatímco Tarantinův text vytvářel spíše neotřelou kriminálku se záměrně nečitelnými charaktery.

Jádrem této romance je vztah mezi postavami Christiana Slatera (Clarence) a Patricie Arquette (Alabama), jimž sekundují Michael Rapaport a Bronson Pinchot v úlohách neúspěšných herců Dicka a Elliota čekajících na průlomovou roli. Pro všechny čtyři se jedná o jednu z nejvýraznějších rolí kariéry, přestože hlavně Arquette s určitými prvky své figury bojovala. V roce 2022 pro web The Independent přiznala, že měla s postavou problémy: „Ona ho neustále podporuje, a to dokonce i ve věcech, které jsou značně šokující. Její přítel někoho zavraždí a ona je pořád v pohodě! Můj herecký kouč řekl: ‚No a co na to ale řekneš? Nedělej to? Nebo: Jak se opovažuješ?‘ Tak jsem k tomu přistoupila jako k mechanismu přežití. Ale zahrát to bylo opravdu těžké.“

Arquette se také od počátku nelíbily rasistické urážky, na které jsme dnes už u Tarantina zcela zvyklí, ale před 30 lety se jednalo o něco nevídaného. Během natáčení se navíc herečce nedařilo dostat do správného rozpoložení před velmi náročnou scénou s Jamesem Gandolfinim, v níž ji měl zabiják Virgil psychicky i fyzicky mučit. A tak prý Scott „pomohl“ Arquette tak, že jí (s jejím souhlasem) nafackoval. Opět jde o něco v dnešní době jen těžko představitelného, ale na začátku 90. let filmový průmysl vypadal (bohužel) výrazně odlišně.

Slater zase zpočátku ke své postavě přistoupil jinak, než jak si Tony Scott představoval, a tak mu režisér zadal domácí úkol: podívat se na Taxikáře (1976). I z toho je patrné, že Scott přistupoval k násilí zodpovědně a chtěl, aby brutalita nepůsobila jako samoúčelná zábava, nýbrž jako děsivý důsledek životní vyprázdněnosti a touhy po dobrodružství.

Za zmínku stojí i tzv. sicilská scéna, v níž gangster s pro Čechy značně humorným jménem Vincenzo Coccotti vyslýchá Clarencova otce Clifforda. Jak se ukázalo v Gaunerech, Tarantino má pro výslechové scény slabost. Tato je nezapomenutelná díky mrazivě natahované atmosféře i hereckým výkonům Christophera Walkena a Dennise Hoppera – a to navzdory dnes už značně rasistickému tónu celé konfrontace.

Film je přitom plný výrazných momentů, jelikož většina z ohromného množství slavných hereckých jmen má k dispozici jen pár minut. Gary Oldman označil úlohu brutálního pasáka Drexla, který nosí dredy a považuje se za černocha, za jednu ze svých nejoblíbenějších. Mladý Brad Pitt jako permanentně zhulený spolubydlící Floyd většinu svých replik improvizoval. Na chvíli se ve filmu mihnou i Samuel L. Jackson, Val Kilmer, Chris Penn, Tom Sizemore či zmíněný Gandolfini, který se díky úloze násilného mafiána Virgila dostal k hlavní roli v seriálu Rodina Sopranů (1999).

Pod velmi specifickým soundtrackem je podepsaný Hans Zimmer, ačkoli většina použité hudby jsou převzaté skladby. Ta je slyšet nezvykle hlavně v momentech, kdy se postavy baví, a zatímco zpočátku dodává dialogům odlehčený tón, později nabírá temnějších kontur. Nejvýraznějším motivem je Zimmerova karibsky znějící melodie s názvem You’re So Cool, ve filmu podpírající jak vyznání lásky, tak i značně drsnější momenty.

Název poněkud poťouchle karikuje americké vztahové komiksy, v jejichž titulech se tato dvě slova vyskytovala až bizarně často. A celý film lze označit za fantazijní únik z nepříjemné reality, stejně jako hlavní postavy prchají z chladného a chudého Detroitu do sluncem a bohatstvím zalitého Los Angeles. Nejde přitom o fantazii ledajakou, nýbrž výsostně mužskou – hlavním hrdinou je totiž outsider, nepříliš úspěšný v pracovní i osobní sféře, jemuž se podaří nejen ohromně snadno přijít k dívce svých snů, ale dokonce se vedle ní stát asertivním, nápaditým, silným, ba dokonce násilnickým hrdinou.

Až díky její přítomnosti se přestává upínat na Elvise či filmové hrdiny a je ochotný se konfrontovat jak se svým odcizeným otcem, tak i se skutečně nebezpečnými zločinci. Postupně se sám stává zločincem, přesto jeho vyřídilku obdivují i policisté. Tarantino označil tento svůj scénář za nejvíce autobiografický, a to zjevně proto, že se s postavou výřečného nerda Clarence velmi snadno identifikoval. Jako poutavý vhled do Tarantinovy fantazie (v obou smyslech slova) tak Pravdivá romance dobře funguje dodnes.

Po premiéře 10. září 1993 se však na film moc nechodilo a výsledné tržby sotva dorovnaly dvanáctimilionový rozpočet. Až díky pozitivním kritikám, chválícím hlavně velmi dobře fungující kombinaci Tarantinova a Scottova stylu, si snímek vydobyl kultovní status a začal se objevovat v žebříčcích nejlepších amerických filmů 90. let. Dodnes vyniká nejen jako střípek do mozaiky násilných, leč zábavných Tarantinových děl z první poloviny 90. let, ale i jako příjemně rozverná gangsterská romance, která navzdory nemalému počtu mrtvol a krve dokáže spolehlivě vykouzlit úsměv na rtech.

Pokud vám tohle drsné vzpomínání nestačilo, můžete se na další tipy podívat do našeho žebříčku nejlepších akčních filmů všech dob.