Koprodukce Československa a Německa slavila v první polovině 80. let řadu úspěchů, na něž se pokouší navázat nová generace tvůrců. Podaří se jim vytvořit stejně populární dílo, jakým byla třeba Arabela? Talentu před kamerou i za ní naštěstí není málo.
O hektičnosti posledních let snad nemůže být sporu. Pandemie covidu-19 následovaná válkou na Ukrajině ovlivnila život každého z nás natolik, že některé dlouhodobější problémy musely ustoupit do pozadí. Platí to třeba pro sféru práce v období pozdního kapitalismu, kdy vydělávání peněz není jen nutným zlem pro přežití ve společnosti, ale bez přehánění i životním stylem.
Afektovanost a neustálé experimentování k herecké profesi patří, alespoň podle režisérky a herečky Valerie Bruni Tedeschi, která zavzpomínala na své vlastní začátky v bouřlivých 80. letech. Narcistní fascinace sebou samým je pro většinu postav tohoto filmu typická a leckterým divákům a divačkám jistě přijde i protivná. Lze v ní však najít svébytnou poetiku.
Strach, odpor, zhnusení. V běžném životě se těmto emocím snažíme vyhnout, pro leckoho je však přínosné si je prožít v bezpečném prostředí. Tím může být – aspoň v tomto ohledu – internet, na němž lze potřebu strachu ukojit více než dostatečně.
Virální video tance, obrovská sledovanost a jednohlasný obdiv vůči představitelce hlavní role. Seriál Wednesday loni na Netflixu zabodoval, a především Jenna Ortega na sebe dokázala výrazně upozornit. Ne však pouze výkonem před kamerou, ale i osobitým přístupem k rozhovorům.
Každoroční festivalová sezóna je v plném proudu a jejím pomyslným završením bude samozřejmě předávání Oscarů. Sázkové kanceláře mají o favoritovi jasno a i někteří akademici či analytici nás navádějí k pravděpodobným výsledkům.
„Věnováno obětem OSN a pomalosti,“ říká titulek na konci filmu, který si nebere servítky vůči kritizovanému působení Organizace spojených národů během jejích četných mírových misí. Německý provokatér Christoph Schlingensief už v roce 1996 dokázal zcela osobitě tnout do tehdejšího problému způsobem, který je nadmíru zábavný i dnes.
„Všechny jsou skvělé, ale zvítězit může jen jedna,“ uvádí Zdeněk Pohlreich svou novou show, v níž se tucet restaurací popere o přízeň věhlasného šéfa. A stejně jako tato hláška je generický i samotný pořad, který Pohlreichovi nenabízí dost prostoru k projevení temperamentu. K uznalému pokývání hlavou nad schopnostmi tuzemských kuchařských špiček však bez problému poslouží.
„Drž hubu, Donnie!“ Okřikování Stevea Buscemiho Johnem Goodmanem je jen jednou z mnoha opakovaných frází, na nichž jsou dialogy kultovní coenovky Big Lebowski postavené. Obskurně přepálený výlet do devadesátek přitom ani po letech neztratil své jedinečné kouzlo.
Přestože se diváci a divačky po covidové pandemii do kin vracejí a statistiky návštěvnosti vypadají nesrovnatelně nadějněji než třeba před rokem, k určitým změnám v diváckém vkusu i zvyklostech přece jen došlo. Nejedná se vždy o změny, které by se nám jako milovníkům filmů líbily, přesto je nelze ignorovat.
Adonis už potřetí rozdává nekompromisní direkty, háky i zvedáky. Syn Apolla Creeda s mytologicky neméně zajímavým jménem se však musí hříchům minulosti postavit bez svého mentora Rockyho, jehož absence je však mnohem méně bolestná, než si chceme přiznat.
Poprvé za 95letou historii předávání nejprestižnějších filmových cen bude na průběh slavnostního ceremoniálu dohlížet „krizový tým“. Primárně se bude starat o komunikaci, aby oscarová Akademie v případě nějakých průšvihů vystupovala jednotně a efektivně.
Oranžový opar naznačující obrovské horko, etnické nepokoje a jeden naštvaný běloch, který už nerozumí světu, v němž musí žít. Volný pád se řadí vedle snímků jako Taxikář, Klub rváčů či Harry Brown, jež snad až příliš nesmlouvavě kritizují společenské poměry. Chování hlavní postavy s tváří Michaela Douglase není správné, je ale částečně pochopitelné – a díky tomu je snímek podnětný i 30 let od premiéry.
Juraj Jakubisko byl nejlepší slovenský režisér 20. století a také jeden z posledních žijících členů československé nové vlny. Postupem let si vytvořil osobitý a velmi poetický styl, který neměl v tuzemské kinematografii obdoby.
Další bitva nekonečných kulturních válek je tady a opět nejde o nic menšího než o obsazení černošského herce do role, v níž jsme zvyklí vídat bílou tvář. Je zarážející, na kolika úrovních je rozhořčení nad touto volbou zbytečné, a přesto se jí musíme opakovaně věnovat.