„Nicnedělání je smrt.“ Dokumenty Postpráce a Stop Time zpochybňují mýtus o důležitosti zaměstnání

V rámci letošního programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět můžeme najít dvojici snímků, které se práci v kontextu současného světa věnují. Švédská Postpráce i tuzemský Stop Time načrtávají různé způsoby, jak lze k tomuto tématu přistoupit.

Postpráce je dílem švédského dokumentaristy Erika Gandiniho, který už ve svých předchozích filmech jako Švédská teorie lásky (2015), Videokracie (2009) či Konzum (2003) kriticky nahlížel společenské fenomény 21. století a jeho novinka v tomto ohledu není výjimkou. Po pomalém, téměř kontemplativním prologu se začnou objevovat mluvící hlavy z různých částí světa a vysvětlovat značně odlišné pojetí oněch pomyslných osmi hodin každého dne.

Dozvíme se, že v dlouhodobě přepracované Jižní Koreji teprve před pár lety „zkrátili“ pracovní týden na 52 hodin (i když aktuálně se opět hovoří o jeho prodloužení), zatímco v USA je běžně k vidění fenomén tzv. performativního workoholismu, jak filosofka Elisabeth S. Anderson nazývá dávání na odiv ostentativní pracovitosti. Naše pojetí pracovní morálky přitom vychází z kalvinistické víry ve spasení těch, kdo tvrdě dřou – většina z nás by se však s dalšími součástmi protestantské víry nejspíš neidentifikovala, takže je zajímavé, že zrovna tento bod je v nás tak hluboce zakořeněný.

Gandini se vedle Jižní Koreje dívá i do Itálie, konkrétně na podmínky tamější neochotně pracující mládeže oproti meritokraticky smýšlejícímu páru moderních aristokratů. Nechybí rýpnutí do Amazonu, jehož zaměstnanci musejí během rozvážky balíků močit do lahve, aby ušetřili čas, avšak nejzajímavější linku představuje pohled do Kuvajtu. Malá, čtyřmilionová monarchie má totiž ústavně zakotvené právo jedince na práci, a tak nezaměstnanost v podstatě neexistuje. A stejně jako v případě socialistického Československa to vede k existenci mnoha zbytečných pracovních míst, díky nimž lidé sice neživoří, ale šance na realizaci je v podstatě nulová.

Na konci titulků se objeví zmínka, že film je inspirovaný pojetím práce od švédského sociologa Rolanda Paulsena. Ten hovoří o „souboru strachů, hodnot a myšlenek, které ospravedlňují, že bychom měli pracovat stejně či dokonce více bez ohledu na to, jak se technologie stávají efektivnější“. Součástí snímku je totiž i zamyšlení nad rostoucí automatizací mnohých povolání. To opakovaně vyvolává úvahy o základním nepodmíněném příjmu, tedy obdržení dostatečného obnosu peněz pro každého občana dané země bez ohledu na to, zdali (a jak) pracuje. Následná otázka, jak bychom najednou naložili se získaným časem, by se mohla pro spoustu z nás ukázat jako mnohem palčivější, než bychom řekli na první pohled.

Přestože tento dokument zmíněné problémy především načrtává a nenabízí hluboké či podnětné argumenty na podporu jakéhokoli názoru, je užitečné si připomenout, že naše představa práce je prostě jen koncept. Z určitých historických a kulturních důvodů jsme si v našich zeměpisných šířkách a délkách zvykli uvažovat o práci způsobem, který nám přijde samozřejmý, přitom se ale významně liší od toho, jak k práci přistupují lidé jinde na světě. Nemá smysl pohrdat jihokorejským workoholismem, kuvajtskou přezaměstnaností či povalečstvím části italské mládeže a utvrzovat se ve vlastním světonázoru.

David Čálek se jako kameraman podílel na filmech Mars (2018) či Mamas & Papas (2010) a také na množství televizních cyklů. Jeho režijní dokumentární počiny Nebe, Peklo o sadomasochistické komunitě nebo Cesta vzhůru o horolezci Radku Jarošovi sice nezklamaly, ale ani nedokázaly zaujmout širší publikum. Podobný osud zřejmě čeká aktuální Stop Time, do něhož si Čálek vybral několik výrazných osobností české kultury a sledoval, jak jejich pracovní i soukromý život poznamenala pandemie covidu.

Nabízí se tedy srovnání s Klusákovým Velkým nic, jež je aktuálně v kinech. Na první pohled jsou trumfy na straně Čálka – pětice osobností totiž zahrnuje kněze Tomáše Halíka, písničkářku Radůzu, herečku Vandu Hybnerovou, kameramana (ale v současnosti především kavárníka) Havla Parkána a také provozovatele lyžařského areálu Davida Chmelaře. Těm všem covid zabránil pracovat tak, jak byli zvyklí.

Stejně jako Klusák se i Čálek musel potýkat s problémem, z jakého úhlu pohledu téma covidu nahlédnout. Výsledkem je však zdánlivě nahodilá a neuspořádaná koláž výjevů ze života osobností, které se proti své vůli musely zastavit. Z tohoto zpomalení nicméně mnoho zajímavého neplyne – Halík dělal kázání přes internet, Radůza se naučila šít kabelky. Ze sledovaných postav si snad jen Hybnerová trochu stěžuje a vidí paralely mezi vládními nařízeními a komunistickým omezováním svobody, ostatní protagonisté jen trpně přijímají svůj úděl. Na tom z lidského hlediska samozřejmě není nic špatně, film tím ale strádá, jelikož se nemůže spolehnout na poutavost zachyceného materiálu.

Pokud bylo cílem zhmotnit celospolečenské zastavení a snahu protlouct se nejistou dobou plnou prázdnoty, dopadlo to dobře. Časté prostřihy na poklidnou přírodu či vyprázdněné městské ulice tuto domněnku ještě posilují. Nelze se však ubránit dojmu, že k vystižení dobové atmosféry by postačila i dvacetiminutová momentka, zatímco celovečerní plocha hodiny a půl obsahuje jen málo děje i point. Vyznění výrazně neposouvá ani opakující se hudební motiv Fides, Spes, Caritas (tedy víra, naděje, láska) od Radůzy.

Ani Stop Time, ani Postpráce tedy nepatří mezi skryté dokumentaristické poklady, přesto jejich zhlédnutí může být pro zájemce o daná témata smysluplné. Oba totiž přeskakují mezi množstvím postav a pomocí zachycených střípků skládají mozaiku současného světa. Úžeji zaměřený Stop Time i globálně rozmáchlejší Postpráce připomínají, že také v době celospolečenských proměn jde především o schopnost každého z nás, jak k realitě přistoupit co nejméně sebedestruktivním způsobem.

Čtyřdílná série Bastardi líčí katastrofální stav českého školství a problematické soužití bílých Čechů s Romy. Filmy samotné mají ale především katastrofální uměleckou kvalitu. Problematické je nejvíc to, že ukazují spoustu nesmyslů, které se nemohou stát.