Braková artovka United Trash způsobila pobouření. Otrlé publikum si užije gay generála i rýpání do OSN

Letošní Festival otrlého diváka jako už tradičně nabídne přehlídku nevkusu, bizáru a kinematografické nestoudnosti. Všechny tyto urážky bezesporu platí i pro jeden z nejpřepálenějších, a tudíž divácky nejvděčnějších snímků německého provokatéra Christopha Schlingensiefa. S jeho tvorbou se mohli tuzemští diváci a divačky setkat už minulý rok na Letní filmové škole, kde v rámci sekce půlnočních filmů proběhlo promítání excesu s názvem Terror 2000 – Jednotka intenzivní péče Německo (1992).

O čtyři roky později Schlingensief představil obdobně nestoudnou, svým tematickým záběrem však ještě vyhrocenější surrealistickou smršť United Trash, známou rovněž pod názvem Štěrbina. Tu si budou moci diváci a divačky vychutnat v rámci programu letošního Otrlce, konkrétně v sobotu 11. března od 17 hodin v pražském kině Aero.

Schlingensief během studií německé literatury a filosofie v první polovině 80. let přičichl k nezávislé filmařině a nedlouho poté, co stal asistentem experimentátora Wernera Nekese, začal sám natáčet provokativní kraťasy. Ovlivněný tvorbou Alexandra Klugeho či Rainera Wernera Fassbindera, jehož herců a hereček později hojně využíval, jeho první filmy Tunguska (1984) a Egomania (1986) nabývaly především vysoce uměleckých kontur.

To se do značné míry změnilo s prvním dílem tzv. německé trilogie, kde k vycizelovanému filmovému jazyku přidal i momenty pobuřujícího humoru a především zdravou neúctu k těžkým národním tématům. V tomto duchu zpracoval 100 let Adolfa Hitlera (1989), Německý masakr motorovou pilou (1990) a zmíněný Teror 2000. Díla se velmi osobitě vypořádávala s německým válečným odkazem i tehdejším znovusjednocením východní a západní části země.

V podobně nesmlouvavě satirickém duchu se nesl i následný United Trash, tepající rovnou do OSN – konkrétně do jejích mírových misí, které tehdy s velkou pompou probíhaly (a leckdy selhaly) v Jugoslávii, Rwandě a v řadě dalších afrických zemí. Do mixu přihodil odkazy na křesťanskou liturgii a africkou pudovost a stvořil tak další ze svých delirických ponorů pod povrch všednosti a stereotypů.

Rok po United Trash ještě Schlingensief natočil 120 dní Bottropu, opět svéráznou poctu, tentokrát slavnému Pasolinimu dílu Saló aneb 120 dnů somody. Až do své předčasné smrti na rakovinu plic v roce 2010 se Schlingensief věnoval různým televizním, divadelním, operním i svébytně uměleckým projektům. Vždy s cílem nekompromisně odkrýt přetvářku vládnoucích vrstev i alibismus celé společnosti.

Na Schlingensiefově tvorbě však zůstává fascinující, že ji lze sledovat jako po všech stránkách přestřelený brak (jak je ostatně pravidelné publikum Festivalu otrlého diváka zvyklé) i jako sofistikovanou a vrstevnatou satiru vyjadřující se ke spoustě dobových fenoménů. Jak se na undergroundového filmaře sluší, jeho filmy vznikaly s velmi omezenými rozpočty a jejich promítání (pokud se vůbec dostaly do kin) bylo často provázené kontroverzemi a odsudky. Přestože mu především německá trilogie zajistila v určitých kruzích krátce po svém uvedení věhlas, i dnes lze tohoto specifického autora právem považovat za enfant terrible německé filmové alternativy.

„Pozor! Následující film pracuje s podprahovými technikami. Těhotné ženy a epileptici by měli odejít nejpozději 30 minut po začátku. Děkujeme za pochopení.“ Varování před úvodními titulky je poněkud klamavé, jelikož brzký odchod z projekce by měl být doporučen v podstatě všem, a to bez ohledu na fakt, že stopáž nepřesahuje usledovatelných 80 minut. Snímek se strefuje do specifik a problémů náboženství, mezinárodní politiky, sexuální orientace, lidové kultury a vůbec čehokoli, co vás napadne. Výsledkem je extrémně urážlivá metaexploatace, karikující úplně vše.

Dějištěm německého snímku je nejmenovaná africká země, natáčení však probíhalo v Zimbabwe. „Nekonečné pláně, kudrnaté vlasy a vůně nafty,“ jak zní záměrně nekorektní popis tamějších reálií. Místnímu diktátorovi se snaží pomoct jednotka OSN, která mu daruje raketu V2 (ještě po Adolfu Hitlerovi), aby zabil amerického prezidenta. Proč? Protože co jiného by africký diktátor přece mohl chtít?

„Pomáhání černochům je pro mého otce sexuální obsesí,“ představuje postavu generála Brennera (Udo Kier) jeho v té době ještě nenarozený syn Jesus Peter Pann. Ten se na začátku filmu narodí do velmi nestandardní rodiny německého gay vojáka oddaně sloužícího OSN a americké prostitutky postupně se stylizující do role Panny Marie, kterou ztvárnila bývalá exotická tanečnice a hvězda množství exploatačních snímků Kitten Natividad.

Malý Peter, sloužící zároveň jako jeden z vypravěčů příběhu, se považuje za mesiáše, jenž může zachránit africký lid před chudobou, hladem a nemocemi. Tím začíná obskurní přehlídka často nekauzálně propojených scén satirickými podtóny připomínající Monty Pythonův Život Briana. Je však třeba upozornit, že Schlingensief nakládá s filmovým jazykem, výstavbou scén i názorovou autocenzurou opravdu mnohem volněji než britská komediální skupina, což vede k výrazně nejednotnějšímu, zmatenějšímu, ale též živelnějšímu diváckému zážitku.

Nechybí proto rakouský biskup Pierre (Joachim Tomaschewsky), který byl z církve exkomunikován, ale v Africe nadále provozuje poněkud pokřivenou misijní službu, zvrhlý doktor s vizáží Hitlerova dvojníka nebo perverzní kulturista Lund (Johnny Pfeiffer) nacházející zálibu v malých dětech i v generálu Brennerovi. Všechny tyto postavy západní svět z různých důvodů vyhostil, což v praxi znamená, že je poslal rozvíjet civilizaci do Afriky.

S freneticky proměnlivými charaktery Schlingensief žongluje podle svého nejhoršího mínění a výsledkem je hysterická fraška ve stylu Johna Waterse kritizující nabubřelost mírových misí, jejichž slabiny se v polovině 90. let ukázaly nejvýrazněji. Nenechte se však zmást záměrně brakovými prvky – v jádru se totiž jedná o chytrou a myšlenkově břitkou artovku.

Retro velkofilm Babylon odehrávající se ve 20. letech minulého století stál asi 80 milionů dolarů a je to jeden z největších komerčních propadáků roku. Jenomže má i nominace na Oscary a část recenzentské obce ho považuje za jeden z nejlepších „filmů o filmu“, jaké kdy vznikly.