Zemřel Juraj Jakubisko. Režijní samorost, Fellini východu i mistr hravé poetiky se dožil 84 let

Ve věku 84 let zemřel Juraj Jakubisko, jeden z nejvýraznějších slovenských filmařů všech dob. Informaci zveřejnila jeho dcera Janette pro slovenskou televizi RTVS. Slavný režisér, scenárista a výtvarník zemřel v pátek 24. února v Praze, kde dlouhodobě pobýval.

Díky svému jedinečnému stylu si postupně vysloužil připodobnění k ikoně magického realismu Gabrielu Garciovi Marquezovi či přezdívku Fellini východu. Jeho živelné snímky plné metafor, humoru a skládání poct rodnému východnímu Slovensku se na první pohled odlišovaly nejen od zbytku československé nové vlny, v jejímž rámci Jakubiskova kariéra započala, ale i od tvorby většiny světových filmařů.

Juraj Jakubisko se narodil 30. dubna 1938 ve východoslovenské obci Kojšov. Už na střední škole studoval fotografii a v letech 1959 – 1966 byl součástí pražské FAMU, patřil tak k jedné z nejvýraznějších filmařských generací tehdejší Evropy.

Na debut Kristove roky z roku 1967 stihl ještě navázat snímky Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970). Po definitivním nástupu normalizace byly všechny tyto snímky zakázány, poslední zmíněné dílo se tak dočkalo dokončení až roku 1990. Během 70. let mohl Jakubisko natáčet pouze dokumentární a krátkometrážní snímky, jeho další celovečerní film Postav dom, zasaď strom měl premiéru až roku 1979. O rok později se vysílal jeho třídílný televizní film Nevera po slovensky.

V průběhu 80. let se mu podařilo uvést několik děl, jež se zapsaly do zlatého fondu československé kinematografie. Platí to především pro historickou ságu Tisícročná včela (1983), pohádku Perinbaba (1985) a typicky poetické drama Sedím na konári a je mi dobre (1989). Porevoluční tvorba už byla přijímána mnohem méně kladně, což platí pro svérázné vzpomínání na sametovou revoluci s názvem Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992), stylizovaný návrat k poetice 60. let Nejasná zpráva o konci světa (1997) či opulentní a divácky úspěšnou velkoprodukci Bathory (2008). Jednoznačného odsudku se však dočkala sexuální komedie Post Coitum (2004).

Roku 2012, tedy v 74 letech, patřil mezi nejstarší pacienty v Česku, kteří podstoupili transplantaci srdce. Poslední roky života trávil především výukou na pražské FAMU a písecké FAMO. V roce 2017 získal akademický titul profesora.

V poslední dekádě života plánoval pokračování pohádky Perinbaba, kolem níž panuje nejasná situace. Snímek se podařilo natočit a vyšel i trailer, nedošlo však ke zveřejnění data premiéry a nelze ani s jistotou říct, že Jakubisko stihl dokončit postprodukci.

Během své více než pět dekád trvající kariéry se Jakubisko dočkal ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii v rámci karlovarského festivalu (2008), nominace na Českého lva za režii Nejasné zprávy o konci světa či slovenské ceny Slnko v sieti za výjimečný přínos slovenské audiovizuální kultuře (2016). Dočkal se i titulu nejlepšího slovenského režiséra 20. století a navíc byl oceněn na bezpočtu mezinárodních filmových festivalů.

Filmový kritik a šéfredaktor Kinoboxu Kamil Fila o Jakubiskovi napsal: „Jako by nezapadal, jako by pocházel z úplně jiných časů. Byl to autor, u nějž se propojovaly všechny etapy historie a všechny vrstvy reality. Retrofuturista i surrealista, i když si tak neříkal. Něžně řečeno, jurajodivý blázen, kterého jsme potřebovali, i když jsme ho třeba nechtěli.“

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.