Průměrné filmy zachraňují návštěvnost v kinech. Muž jménem Otto a Vstupenka do ráje ukazují budoucnost

V amerických kinech se během posledních měsíců objevilo několik kasovně úspěšných snímků, kterým před premiérou věřili snad jen optimisté. Romantická komedie Vstupenka do ráje, hořká dramedie Muž jménem Otto a sportovní road movie 80 for Brady mají leccos společného. Možná ukazují cestu kinařům, pro něž se situace v postpandemickém světě výrazně změnila. Vyhlídka to ale bohužel příliš veselá není.

V čem se tedy zmíněné snímky podobají? V prvé řadě se všechny spoléhají na zkušené herecké hvězdy. V případě Vstupenky do ráje jde o George Clooneyho a Julii Roberts, Muž jménem Otto sází na Toma Hankse a v 80 for Brady se vyskytují hned čtyři herečky ve výrazně důchodovém věku: Jane Fonda, Sally Field, Lily Tomlin a Rita Moreno. Nejde přitom primárně o věk zmíněných umělců a umělkyň, spíše o dlouhodobou diváckou obeznámenost s těmito jmény, kdy se výlet do kina stává téměř sázkou na jistotu.

Všechny tři snímky navíc patří do kategorie filmů se středním rozpočtem. Vstupenka do ráje stála 60 milionů dolarů (a utržila zhruba trojnásobek), Muž jménem Otto vyšel na 50 milionů a z kin si odnesl dvakrát tolik. Zatím nejnovější počin 80 for Brady byl uvedený hlavně v USA a v Kanadě a postupně míří za zdvojnásobením svého bezmála třicetimilionového rozpočtu.

Jistě, nejedná se o hity, na které by natěšené publikum stálo fronty, přesto lze všechny tři projekty považovat za zdařilé a finančně bezproblémové. Jak poukázal Owen Gleiberman na webu Variety, úspěch tria komedií ještě umocňuje kasovní propad chválených oscarových hitů, což platí především pro TÁR a Fabelmanovi, v menší míře i pro Víly z Inisherinu. Americký filmový kritik však vedle komediální podstaty a osvědčených hereckých tváří zmínil i další a zřejmě klíčový prvek, proč lidé na podobné filmy rádi vyrážejí. A tím je, bohužel, průměrnost.

U Vstupenky do ráje, Muže jménem Otto i 80 for Brady totiž na recenzních webech Rotten Tomatoes i Metacritic převažuje hodnocení mezi 50 a 60 procenty. Jedná se tedy o veskrze průměrně kvalitní díla, stojící na feel good atmosféře a využívání hereckých hvězd přesně tím způsobem, na který je publikum zvyklé. Žádný z těchto filmů se nepouští do stylistických či příběhových experimentů, takže se třeba v recenzích Vstupenky do ráje opakovaně skloňoval návrat k oddychové nenáročnosti romcomů z 90. let.

Oproti tomu oscaroví favoriti působí mnohem rozmanitěji a experimentálněji. Ve Vílách z Inisherinu Martin McDonagh předložil svůj dosud nejkomornější příběh, nespolehlivé a matoucí vyprávění snímku TÁR zase možná zamotá hlavu i náročnějším divačkám a divákům. I zdánlivě přístupné Spielbergovo vzpomínání na vlastní rodinu ve filmu Fabelmanovi se ukázalo jako nedostatečně záživné.

Alespoň že další oscaroví nominanti jako Všechno, všude, najednou či Elvis dokázali díky živelnému stylu publikum zaujmout. Samozřejmě nelze opomenout ani vyložené kasovní hity Top Gun: Maverick a Avatar: The Way of Water, zastupující blocbustery pro dospělé (leč zároveň zábavné pro všechny věkové skupiny).

Za každým z těchto děl stály špičky filmového průmyslu, ať už z hlediska řemeslných dovedností či nespoutané kreativity. Takové filmy rozhodně nelze vyrábět sériově. Dospělé publikum, které by chtělo občas zajít do kina, tak stojí před poněkud smutnou volbou. Kdo se nechce spokojit s nekončícím kolotočem komiksových a fantasy blockbusterů či laciných hororů, nemá příliš na vybranou.

Opakovaně se hovořilo o tom, že v důsledku pandemie se většina středněrozpočtových titulů přesunula z kin na streamovací platformy, a skutečně se zdá, že leckteří příznivci náročnějších snímků si dílo vychutnají i na své domácí sestavě. Tím však nejsou segmenty potenciálních diváků a divaček zdaleka vyčerpány.

Loňská studie o proměnách diváctví během covidu totiž ukázala, že kategorie mainstreamu a artu jsou často velmi prostupné a že i vyznavači uměleckých snímků nepohrdnou dobře zpracovaným žánrovým filmem. Zároveň však výsledky potvrdily, že větší ochotu k návštěvě kina mělo spíše mladší a vzdělanější publikum – to ale platilo pro přelom let 2021 a 2022. Momentálně už nečelíme pandemickým opatřením, jež by potenciálním divákům a divačkám ztěžovaly návštěvu kina, což samozřejmě platí i pro zámoří. Projevuje se to právě třeba kasovními úspěchy v úvodu zmíněných titulů.

Přestože srovnávat české romantické komedie s těmi americkými není úplně fér, pohled na tuzemské žebříčky návštěvnosti posledních měsíců dává jasnou odpověď. Lednovou hegemonii druhého Avatara dokázal na dva únorové týdny přerušit Ostrov s Jiřím Langmajerem a Janou Plodkovou. Jen těžko bychom mezi českými filmy z posledních let hledali titul bližší zmíněné Vstupence do ráje. Ostatně je na nich patrná snaha umístit nás do exotického prostředí spojeného s představou dovolené.

Pohled na návštěvnost titulů z loňského roku navíc ukazuje, že i přinejlepším průměrné romantické komedie jako Za vším hledej ženu, Známí neznámí, Srdce na dlani, Střídavka, Vánoční příběh a Po čem muži touží 2 dokázaly zaujmout výrazně víc než sto tisíc diváků a divaček. Nad nimi sice skončily specifické komerční projekty jako Vyšehrad: Fylm, Jan Žižka či Tajemství staré bambitky 2, ale romcomy pochybné kvality přitáhly do kin větší publikum než ambicióznější (a přesto ne laciné) projekty jako Grand Prix, Princ Mamánek, Betlémské světlo či Il Boemo.

Průměrnost tedy táhne – vlastně stejně jako vždycky. Kánon kinematografie sice připomíná vznešené auteury, kteří publiku nabídli strhující náhledy do tajemných hlubin lidské duše, víkend co víkend však kasy kin plnily zcela jiné, dnes leckdy zapomenuté tituly. Tuzemská sázka na hvězdnými jmény opentlené snímky označované jako „romantické komedie“ je tedy zcela logická a zřejmě něco podobného by si s řádově vyššími rozpočty měli dovolit i v zámoří. Právě průměrnost totiž může být v časech hospodářského úpadku receptem na udržitelné provozování kin a snad i celého filmového průmyslu.

Po 13 letech přichází pokračování 3D sci-fi Avatar. Je podobně technicky revoluční jako jednička, ale rozdílů si všimne jen trénované oko. Nadšení brzdí, že i druhý díl vychází z podobně problematických dějových konceptů.