Mojmír Sedláček

„Všechny jsou skvělé, ale zvítězit může jen jedna,“ uvádí Zdeněk Pohlreich svou novou show, v níž se tucet restaurací popere o přízeň věhlasného šéfa. A stejně jako tato hláška je generický i samotný pořad, který Pohlreichovi nenabízí dost prostoru k projevení temperamentu. K uznalému pokývání hlavou nad schopnostmi tuzemských kuchařských špiček však bez problému poslouží.

„Drž hubu, Donnie!“ Okřikování Stevea Buscemiho Johnem Goodmanem je jen jednou z mnoha opakovaných frází, na nichž jsou dialogy kultovní coenovky Big Lebowski postavené. Obskurně přepálený výlet do devadesátek přitom ani po letech neztratil své jedinečné kouzlo.

Přestože se diváci a divačky po covidové pandemii do kin vracejí a statistiky návštěvnosti vypadají nesrovnatelně nadějněji než třeba před rokem, k určitým změnám v diváckém vkusu i zvyklostech přece jen došlo. Nejedná se vždy o změny, které by se nám jako milovníkům filmů líbily, přesto je nelze ignorovat.

Adonis už potřetí rozdává nekompromisní direkty, háky i zvedáky. Syn Apolla Creeda s mytologicky neméně zajímavým jménem se však musí hříchům minulosti postavit bez svého mentora Rockyho, jehož absence je však mnohem méně bolestná, než si chceme přiznat.

Poprvé za 95letou historii předávání nejprestižnějších filmových cen bude na průběh slavnostního ceremoniálu dohlížet „krizový tým“. Primárně se bude starat o komunikaci, aby oscarová Akademie v případě nějakých průšvihů vystupovala jednotně a efektivně.

Oranžový opar naznačující obrovské horko, etnické nepokoje a jeden naštvaný běloch, který už nerozumí světu, v němž musí žít. Volný pád se řadí vedle snímků jako Taxikář, Klub rváčů či Harry Brown, jež snad až příliš nesmlouvavě kritizují společenské poměry. Chování hlavní postavy s tváří Michaela Douglase není správné, je ale částečně pochopitelné – a díky tomu je snímek podnětný i 30 let od premiéry.

Juraj Jakubisko byl nejlepší slovenský režisér 20. století a také jeden z posledních žijících členů československé nové vlny. Postupem let si vytvořil osobitý a velmi poetický styl, který neměl v tuzemské kinematografii obdoby.

Další bitva nekonečných kulturních válek je tady a opět nejde o nic menšího než o obsazení černošského herce do role, v níž jsme zvyklí vídat bílou tvář. Je zarážející, na kolika úrovních je rozhořčení nad touto volbou zbytečné, a přesto se jí musíme opakovaně věnovat.

„Brum, brum, brum. O čem se zdá medvědům?“ Soudě dle filmařů vyžívajících se v survival hororech se medvědům nehoní hlavou nic jiného než spousta způsobů, jak krvavě zlikvidovat nicnetušící trempíky. Následující přehled několika zdařilých titulů ukazuje, že téhle šablony se tvůrci drží velmi rádi.

Přestože se česká kinematografie na horory nikdy nezaměřovala, vybrat desítku nejděsivějších titulů není snadný úkol – lákavých adeptů je totiž mnohem víc. Spousta krátkometrážních děl si proto vysloužila „jen“ čestnou zmínku a vybraná desítka se snaží odrazit různé proudy a přístupy, jimiž se tuzemští filmaři a filmařky během uplynulých dekád snažili vystrašit publikum.

Sám, v manželství či ve vztahu s dalšími lidmi. Dokumentaristka Jana Počtová několik let sledovala téměř desítku osob žijících v různých vztahových modelech a nyní předkládá závěry svého subjektivního zkoumání. Ty vycházejí poněkud depresivně, zároveň však skýtají i nemalou dávku naděje.

Úspěšná režisérka Jana Počtová je známá především díky čerstvě uzavřené trilogii celovečerních snímků Generace Singles, Nerodič a Šťastně až na věky. Poslední jmenovaný film měl premiéru na jihlavském dokumentárním festivalu a nyní vstupuje do kin. Jak probíhalo natáčení a v čem je téma alternativních vztahových forem ožehavé?

Jak lépe zakončit akční či westernovou podívanou než strhující přestřelkou, v níž si to udatní hrdinové konečně rozdají se zákeřnými padouchy? Leckteré pamětihodné finále stojí za připomenutí, a tak se pojďme společně prostřílet desítkou ikonických závěrů filmů.

Historický epos Emigranti mohlo publikum zhlédnout už v rámci přehlídky Scandi, po pár týdnech je však možné toto výsostně švédské dílo vidět i v běžných kinech. Sympaticky zvolená ženská perspektiva však dostatečně neozvláštňuje poměrně generickou dobovku sledující útrapy jedné rodiny ve dvou zemích.

Praotec výpravných velkofilmů prošlapal cestu nejen mnoha úspěšným hollywoodským projektům, ale i samotnému vývoji filmové řeči. Ohromující dílo dnes může působit naivně, jeho ideologická zrůdnost se však do amerického kulturního povědomí zaryla velmi hluboko.