8 nejvíce stresujících filmů zahrnuje padající letadla, klaustrofobii, drogy i paranoiu

Není stres jako stres. Přestože nás lifestylová moudra učí, že se mu máme za každou cenu vyhýbat, psychologové rozlišují tzv. eustres a distres. Zatímco distres je nadměrná zátěž, se kterou se člověk nedokáže vyrovnat a může tedy dojít k psychickým i fyzickým problémům, eustres naopak posouvá možnosti toho, co jsme schopní zvládnout. Toto vykročení z komfortní zóny nebývá příjemné, jedná se však o poměrně funkční motivaci. A právě díky zvládání zátěžových, leč ne ještě zničujících situací se můžeme jako jedinci posouvat.

Stresující filmy obvykle zahrnují obě tyto roviny. Sledujeme postavy, které čelí velmi exponovaným situacím, což v důsledku dopadá i na nás, diváky a divačky. Jenže zatímco protagonisté fikčních příběhů zažívají spíše distres, my naopak eustres, jelikož strádání hrdinů a hrdinek nás přímo neohrožuje. Dokonce si z toho můžeme odnést i lepší poznání nás samých. Již dříve jsme psali o znepokojivých filmech, jejichž obsah na publikum často působí depresivně či jej přímo šokuje. Následující výběr však nervuje spíše svým stylem, brnkajícím na nervy snad všech diváků a divaček.

Mzdy strachu můžeme zmínit hned dvě. Nejen původní francouzskou verzi (1953) od Henriho-Georgese Clouzota, ale i vcelku zdařilý americký remake od Williama Friedkina z roku 1977. Obě verze sledují čtveřici ztroskotanců, kteří musejí řídit dva náklaďáky plné výbušnin v nevyzpytatelném terénu. Jednoduchá zápletka nijak nesnižuje desítky minut nervydrásajícího napětí, jemuž je publikum vystavené; nemluvě o existenciálním přesahu, který taková kalvárie obsahuje.

Než Wolfgang Petersen odešel do Hollywoodu, natočil v Německu mimo jiné Ponorku a Nekonečný příběh (1984) – filmy, které snad nemohou být rozdílnější. Jeho film z druhé světové války se nezaměřuje ani tak na nacistickou propagandu, jako spíše na fascinaci mladíků moderní technikou. Skoro celý film se odehrává na omezeném prostoru a bitevní pasáže neuroticky vystihují paniku posádky, u níž prvotní nadšení střídá hrůza. Nejde o hrdinské akty, jak je popisují jiné válečné filmy, nýbrž o diváckou příležitost k prožití extrémního stresu.

Podobné výběry se bez Aronofskyho nejznámějšího filmu prostě neobejdou, a to z jednoduchého důvodu. Requiem za sen totiž není děsivé jen svým obsahem a zaměřením na skličující téma závislostí, ale i stylem, který divákům a divačkám důsledně zprostředkovává zážitek postupného rozpadu osobnosti. Zrychlující se střih, dezorientovaná kamera a zkreslená hudba vytvářejí na publikum obrovský tlak, jak je ostatně u Aronofskyho zvykem – i Černá labuť (2010), matka! (2017) nebo Pí (1998) dovedou náležitě stresovat.

Je vůbec možné pociťovat stres u filmu, u něhož víme, jak dopadne? Paul Greengrass dokázal, že bezesporu ano. Jeho Let číslo 93 je zřejmě tím nejvíce vtahujícím příspěvkem k tématu útoků na 11. září, přestože se k explicitním záběrům tragédie ani nemusí uchylovat. Ruční kamera pohybující se ve stísněném prostoru uneseného letadla umocňuje realismus a zaměření na detail odvážných jednotlivců, kteří překazili plány teroristů. I se znalostí konce se tak jedná o fyzicky nepříjemné sledování.

A ještě jednou William Friedkin, tentokrát však na sklonku jeho bohaté kariéry. Roku 2006 natočil Brouka, pozapomenutý body horor s psychologickými přesahy. Zaměřil se na paranoiu, jež se zmocní ženy s pohnutým osudem, a válečného veterána. Friedkin si po většinu stopáže vystačil s plochou jednoho hotelového pokoje, v němž se díky expresionistickému svícení, znepokojivým detailům tváří a také skvělým výkonům Ashley Judd a Michaela Shannona odehrává nefalšovaná noční můra.

Klaustrofobických filmů je řada, jmenovat můžeme třeba Kostku (1997), Pád do tmy (2005) nebo také pozoruhodných 127 hodin (2010), v nichž Danny Boyle na hranici exploatace trefně zachytil vůli člověka k přežití za každou cenu. Málokdo však dokázal zpracovat klaustrofobický koncept tak důsledně jako Rodrigo Cortés, který si v dramatu Pohřben zaživa hodinu a půl vystačil s Ryanem Reynoldsem zatlučeným v rakvi. A fungovalo to až znepokojivě dobře. Není nakonec dostatečně stresující už samotná představa Reynoldse jako zdatného dramatického herce?

Stejně jako v případě Aronofskyho i Gaspar Noé by si ve výběru zasloužil hned několik míst. Zvrácený (2002) či Vejdi do prázdna (2009) zabrnkaly na nervy mnoha diváků a divaček, fyzicky snad ještě nepříjemnější je však halucinogenní danse macabre, svíravě sledující skupinu nedobrovolně zdrogovaných tanečníků. Do sangrie, kterou všichni pili, totiž někdo přimíchal LSD či podobnou psychoaktivní látku a s postupující dezorientací, paranoiou a bludným myšlením se hlava zaplavená neonovými barvami a rytmickou elektronickou hudbou začíná točit i publiku.

Když chce, Adam Sandler umí výborně hrát. O to větší škoda, že zas tak často nechce. Stejně jako v případě neotřelé romantiky Opilí láskou (2002) však v tepavém thrilleru Drahokam ukázal, že v něm dřímá nemalý talent. Úloha klenotníka a především gamblera, který nedokáže přestat zvyšovat sázky, mu nadmíru sedla, čemuž velmi pomohla i režie bratrů Bennyho a Joshe Safdieových, neustále zahlcujících publikum nepříjemnými audiovizuálními vjemy.

A v podobném duchu bychom mohli pokračovat dál. Funny Games (1997), Sedm (1995), Gravitace (2013), Texaský masakr motorovou pilou (1974), Duel (1971), Rodinná oslava (1998), Whiplash (2014), Zmizení (2013) či Po zavírací době (1985) – v těchto a v mnohých dalších filmech najdeme celé dlouhé sekvence, z nichž se publiku svírá žaludek. Nezbývá než uznale pokývat hlavou nad zdatností filmařů a filmařek, kteří si nejenže vybírají napínavá témata ke zpracování, ale následně je dovedou strhujícím a fyzicky nepříjemným způsobem zpracovat.