Dokumenty More Miko a Pongo Calling ukazují romské problémy, migraci, covid, válku i nevšední osobnosti

V rámci sekce Česká radost se na loňském jihlavském festivalu představilo 22 filmů, z nichž se hned tři zabývaly romskou problematikou. Brněnský rebel Robin Kvapil ve snímku More Miko sledoval aktivistu Jaroslava Mika, podobně se Tomáš Kratochvíl filmem Pongo Calling zaměřil na bojovníka za lepší přijetí Romů ve společnosti Štefana Ponga a konečně Povolení k pobytu observovalo trojici Romů, kterým emigrace do Anglie otevřela netušené možnosti kariérního uplatnění. Na první dvě zmíněná díla, která se v průběhu března dostala i do běžných kin, se nyní podíváme podrobněji.

Štefan Pongo se živil jako řidič kamionu. V roce 2006 odešel s rodinou do Anglie, jelikož nechtěl, aby jeho děti musely čelit diskriminaci. Postupem času získal britské občanství a užíval si na ostrovech podstatně vřelejší atmosféru nežli v České republice. Kolem roku 2017 s ním začal natáčet dokumentarista Tomáš Kratochvíl, jehož zaujala Pongova trojí identita – tedy romská, česká a britská.

Tou dobou už Pongo také výrazně vystupoval na sociálních sítích. Poprvé se vyjádřil ke kontroverznímu incidentu v žatecké pizzerii, kde na podzim roku 2016 za neuspokojivě vysvětlených okolností zemřel tamější Rom. Největšího věhlasu však Pongo dosáhl o dva roky později, kdy v reakci na velmi nelichotivá slova prezidenta Zemana o zahálčivých Romech vyzval členy komunity, aby mu posílali fotky ze svých pracovišť. Prostřednictvím tisíců nasbíraných fotografií chtěl dát veřejnosti jasný signál, že předsudky o Romech nemají reálný základ a že je většina z nich skutečně zapojená do pracovního procesu.

Natáčení populárních vlogů Pongovi vydláždilo cestu k dalším aktivitám, v čele se založením Československé romské unie – organizace pomáhající sociálně vyloučeným Romům. Ve zřejmě nesilnějším momentu filmu Pongo pod záštitou této organizace navštíví romskou osadu na kraji Košic, což je bez přehánění hororový zážitek, na který bude publikum hledět stejně vyděšeně jako protagonista.

Pro Kratochvíla se jedná o celovečerní debut, dosud měl zkušenosti především s několika díly Českého žurnálu a podobnými menšími projekty. Po projekci společně s producentem Radimem Procházkou přiznávali, že ve sledování Pongova osudu dlouho hledali nosnou linku a na výsledku je to bohužel znát. Online aktivismus i organizace charitativních činností totiž spíše než přímé ohrožení přinášely Pongovy spory s manželkou, z čehož se podle Kratochvíla postupně stalo hlavní téma. Pongova žena Iveta skutečně nešetří s trefnými i sžíravými komentáři na adresu svého manžela, čímž připomíná (ještě o poznání drsnější) maminku z Lásky pod kapotou. Přestože však Pongo kvůli svým aktivitám zanedbával rodinný život, ani tento atraktivní motiv se nedaří přetavit v zobecnitelné či hluboké poselství.

Pongovo charisma a jeho schopnost pouhou existencí bourat zažité stereotypy dokáže bezmála osmdesátiminutovou stopáž táhnout, přesto snímek funguje spíše jako etnografické pozorování, vhled do částečně neznámého prostředí nežli jako ucelené dílo soustřeďující se na jeden nosný konflikt.

Díky tomuto přístupu se nejedná o prvoplánovou agitku, snažící se za každou cenu změnit mínění většinové společnosti o romských komunitách. Řada charakteristik je dokonce potvrzovaná, často i s nemalou dávkou humoru. Vyobrazení Romové jsou temperamentní, hudebně založení, leckdy složitěji formulují své myšlenky anebo se jim nedaří velkolepě pojaté plány efektivně realizovat. Pongo a lidé z jeho rodiny a okolí jsou však zcela standardně (často až nadstandardně) fungujícími členy české i britské společnosti a je bezesporu tragické sledovat, že nebýt odlišného etnika, spoustu každodenních problémů by vůbec nemuseli řešit.

Anotace popisuje dílo jako film-argument a skutečně, Kratochvílův výsledek předkládá obrázek pracovitého a schopného člověka, jenž se navzdory ne úplně ideálně rozdaným kartám nehodlá smířit se společenskými jevy, které ho přesahují. Příběh o kamioňákovi z Kadaně, který překonal jazykové i kulturní bariéry a úspěšně zakořenil v Manchesteru, je tedy rozhodně inspirativní a v určitých momentech i značně úderný.

Z kamioňácké kasty pochází i další hrdina. Jaroslav Miko je pouze polovičním Romem po otci, s nímž však nevyrůstal. Náročné dětství se možná odrazilo i v tom, že později skončil ve vězení. Natáčení však začíná v momentě, kdy také on bez problémů pracuje, stará se o rodinu a neustále je v kontaktu s romskou komunitou. Poklidný život se výmluvnému drsňákovi zkomplikuje v momentu, kdy nedokáže přihlížet neochotě Babišovy vlády přijmout dětské uprchlíky ze Sýrie. Před pár lety, kdy Evropu zmítala migrační krize, založil iniciativu Češi pomáhají sdružující několik set rodin ochotných se o bezprizorní děti postarat.

Na začátku filmu sledujeme Mika, jak se nechává od syna potetovat a mudruje nad pivem se slovenským sociologem a bývalým politikem Fedorem Gálem. Když se dozví o utrpení syrských dětí v řeckých uprchlických táborech, neváhá a vydává se tam podívat. I z této postavy čiší optimismus, občanská aktivita a především nehynoucí víra v dobro uvnitř každého z nás. Baví se s politiky, chodí do Senátu, snímek dokonce zaznamenává jeho cestu na půdu Evropského parlamentu. S nečekanou lehkostí se Mikovi daří v Ústí nad Labem uspořádat jednodenní festival s cílem přesvědčit romskou komunitu o důležitosti voleb.

Dlouho nelze poznat, že za snímkem stojí Robin Kvapil. Brněnský patriot složil svému městu poctu v mozaikovité dokufikci Všechno bude fajn a o rok později filmem Máme na víc dokumentárně zmapoval svou účast v poradním týmu neúspěšného prezidentského kandidáta Michala Horáčka. V tomto případě se Kvapil netlačí před kameru ani neupozorňuje sám na sebe jakožto dokumentaristu. Až důrazem na politickou rovinu Mikova příběhu prozrazuje, že ho více než protagonista zajímají celospolečenské přesahy.

Postupně narůstající množství Mikových aktivit vrcholí parlamentními volbami v loňském roce, po nichž hrdina mohutně slaví úspěch tehdejší opozice. Snímek ale vyznívá spíše pesimisticky, neboť ani s novou vládou se situace se syrskými uprchlíky nijak nevyřešila, dokonce ještě přibyli migranti z válkou zmítané Ukrajiny. V emočně silném závěru je znát Mikova bezradnost, možná předstupeň vyhoření; vždyť čím odvážněji pomáhá potřebným, tím odmítavějších reakcí se dočkává od samozvaných ochránců národa…

Na Mikovi je každopádně obdivuhodná samozřejmost, s jakou k pomoci přistupuje. Neargumentuje křesťanskými či demokratickými hodnotami, jednoduše trvá na tom, že pomáhat dětem utíkajícím před válkou je správné – a tedy i nutné. Nic na tom nemění fakt, že státní instituce tyto ušlechtilé aktivity nejen komplikují, ale přímo znemožňují.

Kvapilův postupný přechod od osobního portrétu ke společenskému apelu je poměrně umírněný, ale i díky tomu nakonec funguje. Oba zmíněné dokumentární počiny stojí na svých charismatických a odzbrojujícím způsobem upřímných protagonistech, kteří úspěšně boří předsudky. O Romech, o řidičích kamionů či o lidech z nižších sociálních vrstev obecně. Už loni zaujalo pátrání po romské identitě ve filmu Very Lackové Jak jsem se stala partyzánkou a angažované počiny v jihlavském programu tedy svůj účel bezesporu plní i nadále.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.