Sex z filmů postupně mizí, v televizi se stává standardem. Co vlastně mladé publikum chce?

V současné produkci streamovacích platforem můžeme sledovat opravdu velké množství sexuálních scén. Seriály jako Bílý lotos, Bridgertonovi, Normální lidé, Euforie, Minx či Sexuální výchova se lechtivým záběrům nevyhýbají, zároveň se však artová tvorba výrazně distancuje od porna, které má stále pověst čehosi nečistého na okraji společnosti. Filmy jako loňské X, propojující umělecky ambiciózní žánrovou podívanou se silně erotickými momenty, patří mezi vzácné úkazy a produkce pro kina se většinou podobnému směřování vyhýbá. Co se tedy v audiovizi poslední dobou děje?

Na serverech s pornografií se v posledních letech objevily desítky minut kompilací sexuálních scén ze zmíněných seriálů a jejich producenti v čele s Netflixem se za každou cenu snažili o smazání. Nejen kvůli tomu, aby si potenciální publikum nemohlo přehrát obsah jinde než na streamovacích platformách, ale také kvůli nežádoucímu spojení s pornografickými stránkami. Ponechme stranou fakt, že se jednalo o porušení autorského zákona, kvůli němuž je pirátské nahrávání scén na pornoservery nelegální. Zajímavější je totiž hledání hranice mezi obscénní, nevkusnou a mravy pohoršující sexualitou a jejím uměleckým ztvárněním.

Obvykle se zmiňuje, že v softcore erotice je sex mezi postavami pouze simulovaný, navíc se kamera vyhýbá explicitním záběrům na penetraci či pohlavní orgány (i když tzv. full frontal záběry leckdy nechybí). Jedná se však pouze o úzus, všeobecně přijímanou dohodu, která se může změnit. Když Netflix uvedl Bridgertonovi, málokdo očekával tak výrazně prostopášnou zábavu a před lety by se pro nejpopulárnější streamovací platformu mohlo jednat o povážlivou trhlinu na reputaci. Dnes to jsou však právě streamovací giganti, kdo určuje, co je ještě vhodné, a co už ne. Měřítkem není abstraktní ideál dobrého vkusu či péče o divácký zážitek, nýbrž jde především o peníze.

Vystupování v pornu představuje stigma a jen málokterý herec či herečka spojení s pornoprůmyslem se uchytí v běžné produkci. Naopak pokud se někteří herci a především herečky svléknou v uměleckých filmech osvědčených auteurů, dočkají se slov uznání za odvahu a ochotu obětovat svou intimitu pro pomyslný vyšší účel.

A neplatí to pouze pro jednotlivce, ale i pro celé platformy, které si nechtějí pomyslně ušpinit ruce tím, že by museli čelit odsudkům mravokárců. Softcore erotika je však v současnosti přípustná a hlavně pomáhá přilákat pozornost, což je v době přehlcenosti obsahem nejcennější komodita. Pravdivost odvěkého marketingového pravidla „sex sells“ už není tak všeobecně přijímána jako dříve, ale i když se nadnárodní korporace leckdy snaží tvářit, že se o nic takového nepokoušejí, opak je pravdou.

Přitom stojí za pozornost, že v nejvýdělečnějších blockbusterech posledních let (tedy především v superhrdinských snímcích) je sexualita naopak zcela potlačena. Spisovatelka a novinářka Raquel S. Benedict se před dvěma lety pro online magazín Blood Knife pozastavila nad tím, že i když jsou hvězdy současného Hollywoodu atraktivnější a v lepší kondici než kdy dřív, na plátně se o sexuálních potřebách postav, které ztvárňují, nic nedozvíme. Tony Stark, Thor, Wonder Woman či třeba Batman z trilogie o Temném rytíři sice během filmových dobrodružství interagují se svými partnery a partnerkami, navzdory oboustranné fyzické přitažlivosti je však v zápalu vášně vlastně nevidíme.

To je podle Benedict v ostrém kontrastu s hrdiny a hrdinkami 80. a 90. let. Tehdejší Batman v podání Michaela Keatona projevil vůči Kočičí ženě (Michelle Pfeiffer) živelnější náklonnost než všechny výše zmíněné postavy vůči svým protějškům dohromady. A i spousta dalších figur v akčních, dobrodružných, thrillerových i hororových podívaných vykazovala výrazně větší množství přirozené animálnosti nežli hvězdy současných trháků. Jistě nejde o náhodně izolovaný jev týkající se výhradně komiksových filmů, nýbrž naopak současné superhrdinské snímky jsou bezesporu produktem doby, v níž vznikají. Mainstreamová tvorba se však v posledních dvou dekádách od projevů sexuality výrazně odklonila.

Zřejmě za to mohou hlavně americké ratingové regule, podle nichž je potřeba se maximu sexuálních narážek a projevů vyhnout, aby mohlo být dílu uděleno komerčně téměř nutné hodnocení PG-13. Začátkem loňského roku se navíc na webu Scientific American objevilo shrnutí rozsáhlé studie, podle níž mezi všemi věkovými skupinami americké populace došlo za poslední dekádu ke snížení sexuálních aktivit. Nejvýraznější pokles se přitom týkal skupiny adolescentů ve věku 14 až 19 let. Mladí Američané a Američanky spolu v roce 2018 nejen mnohem méně souložili než v roce 2009, ale také se výrazně méně oddávali masturbaci.

Podle autorů studie za to může řada faktorů v čele s větším množstvím času stráveným na sociálních sítích či hraním videoher, to však pro nás teď není podstatné. Důležité totiž je, že sexuálními scénami přeplněné seriály o mladých lidech se vzdalují tomu, co daná skupina v realitě skutečně prožívá. Sledování nadržených teenagerů v seriálech Euforie či Elita tedy může vytvářet matoucí až zavádějící představu o tom, jak dnešní mladí lidé žijí.

Některé změny v audiovizuálním průmyslu však lze jednoznačně považovat za kroky správným směrem. Stále častěji se třeba setkáváme s mužskou nahotou, ačkoli ne vždy zcela „opravdovou“. Kupříkladu seriály Minx, Euforie, Pam a Tommy, Sex/Život či A jak to bylo dál... (navazující na věhlasný Sex ve městě) občas přivedou na televizní obrazovky i penis, ať už ztopořený, či v klidovém stavu, ale ne vždy se jedná o skutečný pohlavní orgán a někdy dojde k využití umělých penisů. Možná jde jen o vývojovou fázi, jelikož explicitní zobrazování pyjů je v mainstreamové produkci stále novinkou. Každopádně se je to další krůček k vyrovnanějšímu ukazování lidských těl bez ohledu na pohlaví a gender, ovšem do realistického zpodobnění lidské sexuality se všemi jejími slabostmi máme jistě ještě daleko.

Dalším posunem posledních let je zavedení pozice s názvem intimacy coordinator neboli koordinátor intimity. Tato funkce se rozšířila v důsledku hnutí #MeToo a měla by umožnit herečkám i hercům, aby se na place cítili bezpečněji, byli detailně informováni o tom, co a jak se bude natáčet, a případně mohli vyjádřit nesouhlas s porušováním pravidel. Doufejme, že právě díky těmto lidem se už nebudou opakovat odsouzeníhodné momenty ve stylu Posledního tanga v Paříži, při jehož natáčení byla herečka Maria Schneider neplánovaně vystavena simulované scéně análního znásilnění.

K určitým proměnám tedy skutečně dochází a současná seriálová tvorba je zjevně progresivnější a otevřenější experimentům nežli ta filmová. Z ekonomického hlediska je to zcela pochopitelné, jelikož seriály cílící na specifické publikum se potřebují odlišit od podobně vypadající konkurence, zatímco drahé filmy potřebují přivést do kina všechny a navíc je neurazit. Otázkou zůstává, jak se dlouhodobě projeví postupné rozevírání nůžek mezi sexualitou na televizních obrazovkách a žitou skutečností reálných lidí. Možná se nakonec ani o problém jednat nemusí, ale určitou pozornost si téma jistě zaslouží.

Z čistě praktického hlediska lze říct, že natočit kvalitní a propracované pornografické scény vyžaduje podobné množství dovedností, znalostí i talentu jako zachycení nahoty či softcore erotiky v mainstreamové produkci. Pro tvůrce pornografie je tudíž až nespravedlivé, že je jejich práce (navzdory nezpochybnitelné popularitě) ostrakizována. Zřejmě se jedná o manifestaci našeho ambivalentního vztahu k sexualitě – na jednu stranu se totiž jedná o zcela přirozenou součást života, zároveň však i o sféru velké (a snad i nutné) společenské kontroly. Mohli bychom mít na paměti aspoň to, že hranice mezi decentností a obscénností je pouze arbitrární a neustále proměnlivá.